Obálky novin a headliny článků plní v těchto dnech informace o odcházení Miloše Zemana z prezidentského úřadu. Média chrlí horlivé analýzy snažící se bilancovat nejen jeho prezidentství, ale i jeho celkovou politickou dráhu. A jsou to hodnocení (dle očekávání) velmi negativní, která chtějí udělat finální tečku za Zemanovým více než tři dekády trvajícím veřejným působením. Tematizuje se hlavně jeho příklon k Rusku a k Číně, jazyková hrubost, mstivost a (jak zaznělo v neděli na TV Prima z úst místopředsedkyně STANu Věry Kovářové) tendence k jakémusi prezidentskému diktátorství. Chybí mi však zásadní autentická interpretace Zemanova reálného politického odkazu, který vnímám jak v pozitivních, tak negativních rovinách a která musí být vzorem i varováním budoucímu politickému vývoji.
Začnu pozitivním odkazem, jímž je Zemanova nezpochybnitelná zásluha na vytvoření infrastruktury pro silnou levicovou parlamentní politickou stranu, která ctila pravidla politického klání v intenci národního státu. Jím vedená ČSSD svou pozici stavěla „zdola“ od lidí, jejich zájmů a na základě politického programu, nikoli „shora“ skrze elitářské politické koncepce (typu liberální demokracie) a na ně navázané submisivní poklonkování jako v případě dnešních politických stran. Zeman se dostal v roce 1989 do podvědomí článkem „Prognostika a přestavba“, který kritizoval zaostalost tehdejšího Československa. V rámci jeho kritiky komunistického řízení státu rezonovalo slovo „soutěž“. Text jej mj. posunul do role jednoho z řečníků na letenské demonstraci a následné snaze zúročit nabitý politický kapitál v reálnou politickou moc. Je už vedlejší, zda se Zeman vyprofiloval na levé straně spektra autenticky či zda na něj levice pouze jednoduše „zbyla“. Správně však vycítil, že má své působení zakořenit v parlamentním stranickém systému (zatímco Václav Havel se snažil pořád fungovat v intenci myšlení různých subtilních neformálních společenství a bojůvek aktivistických platforem) a oné soutěži názorů. Svým počínáním vytvořil silnou pozici ČSSD, která se na dlouhá desetiletí stala tahounem levice v ČR. V 90. letech Zeman bohužel vnesl na politické kolbiště také emocionální nevraživost a pofidérní marketing viz rétorika „spálená země“ apod. Přes všechny tyto aspekty je v ČR souboj pravice a levice stále ukotven v DNA našeho politického volebního systému a to i přesto, že tento dualismus poslední roky z politické scény zcela zmizel a čeká na rehabilitaci z popela. Současné politické subjekty se potácí v nezformulovaných politických vizích, jenž jsou věrné spíše nadnárodním institucím než vlastní zemi. Nyní je levice (ostatně i pravice) ryze internacionální a kosmopolitní, ta Zemanova měla přeci jen více punc charakteru české Vysočiny. Ačkoli ve svém posledním rozhovoru v nedělní Partii orodoval za poloprezidentský systém vzešlý ze silného mandátu přímé volby, zůstává Zemanův odkaz trvale spjatý s klasickou stranickou politikou v rámci parlamentní demokracie. Přejme si, aby po těch kolejích (stejně tak i v případě pravice) jednou zase jasně vyprofilované strany vyjely.
Zemanův pronárodní akcent, jaký u něj dnes mnozí voliči vnímají z éry jeho prezidentství, není ale vůbec tak pohádkově idylický. Naopak. V pozici tehdejšího premiéra byl Miloš Zeman významným aktérem podílejícím se na narušení budování české cesty privatizace, čímž zásadně oslabil naší ekonomickou suverenitu. Za jeho vlády došlo k osudovým chybám jako např. k dotažení uceleného systému investičních pobídek či k absolutně tristní privatizaci bank do rukou zahraničního sektoru. Zemanova vláda tehdy draze očistila za peníze daňových poplatníků banky, aby je následně nepochopitelně levně prodala do zahraničí. Svým počínáním poškodil motor financování českého podnikání a umožnil, aby české peníze držely v rukách zahraniční subjekty. Zatímco zahraniční investoři se těšili vládní náklonosti skrze různé balíčky a úlevy, malé a střední české podniky byly zavaleny regulacemi a zdroje financování zkomplikovány. Zahraniční kapitál měl být dovezen jako jakýsi vzor pro konkurenceschopnost a ne pro ovládnutí českého trhu. Zemanova politická rozhodnutí vedla k tomu, že naše tuzemské konkurenční výhody nesloužily českému podnikání, ale přetavovaly se stále více v pouhé vyplácení dividend. Jsem přesvědčen, že odtud pramení povrchní tendence snažící se vnímat Čechy pouze jako zaměstnance ve vlastním státě. Socialisté vždy chtěli českého podnikatele zadupat a obviňovat z hamižnosti a nesolidarity, zatímco zahraniční investor a jeho zisk jim nikdy nevadil. Chtěli českého občana vidět v rovině poslušného zaměstnance, ne v roli autonomního občana. Proč tato zásadní chyba dnes v rámci bilancování Zemanovi éry hlasitě v médiích nerezonuje?
Přes výše uvedené pochybení jsem ale patřil k Zemanovým voličům v předposlední prezidenském klání, neboť byl přese všechno daleko menším zlem oproti pokrokářskému profesorovi Jiřímu Drahošovi. Šlo o to, že poslední desetiletí se EU zcela vymknula z kloubů. V roce 2015 nás trápila migrační krize a dramatické omezování suverenity skrze kvóty, od roku 2014 bublal konflikt na Ukrajině nakonec skutečně přetavený ve válku a finišovalo dovršení absolutní degradace parlamentních stran. K tomu všemu se nyní přidal kovidismus, Greendeal a strašlivá inflace. A právě na tato témata prezident Zeman zastával povětšinou konzervativní postoj. Ačkoli nevnímám jeho prezidentství v těchto problémech za tolik ryzí a úderné a jeho boj proti „pokroku“ za tolik odhodlaný, aby jej bylo možné vnímat za autentickou obranu proti moderním -ismům, vykonával svůj úřad v souladu s českými národními zájmy. Kazil si to však sám vulgárními bonmoty a poštěkáváním, čímž dával svým protivníkům lacině hlavu na špalek.
Je škoda, že Zemanův celkový pozitivní i negativní příklad dnes není nahlas veřejně analyzován právě před nástupem nového prezidenta. Jeho nástupce na hradě totiž žádnou politickou minulost nemá a bude pro mnohé velkým vystřízlivěním, že za fasádou elegantního gentlemana, který byl během voleb pouhým „antibabišovskou“ alternativou, se budou nakonec skrývat reálné postoje a názory. Prezidentská funkce by totiž měla být vždy vyvrcholením čitelné a bohaté politické kariéry, nikoli skrytým překvapením v krabici. Mnozí z nás navíc mají oprávněné pochybnosti o jeho loajalitě k národnímu státu a jeho hodnotám mezi než patří samozřejmě hlavně právo na vlastní sebeurčení. Vzhledem k Pavlově absenci zkušeností z parlamentní politiky, by oba politické odkazy Miloše Zemana měly být alespoň názornou inspirací, jak správně z pozice hlavy státu moderovat debatu o budoucnosti naší země. Velmi se ale obávám, že bude spíše budovat podhoubí pro pohlcení naší země zahraničními zájmy a přímo tak naváže na největší chyby svého předchůdce.