Předmětem dnešních veřejných debat je snaha části poslanců sněmovny prosadit, aby propuštění z pracovního poměru mohlo být bez udání důvodu. Snadné, rychlé, jednoduché! Ale také zdvořilé, slušné, správné? Kromě britské královny, která si „nikdy nestěžuje a nikdy nic nezdůvodňuje“ by každý člověk měl vědět, co a proč dělá. I každý zaměstnavatel má nějaké důvody. Důvody k propuštění by měly být logické. Když tedy logické, tak asi nutné. Proč je pak tajit? Možná i proto, že Zákoník práce a další zákonná opatření v pracovněprávních vztazích jsou v naší zemi tak složitá, že zaměstnavatel prostě „tahá za kratší konec provazu“. Nejsme ale v 19. století, v době „rozbíjení strojů“. Sociální opatření jsou dnes dostatečně velkorysá. Propuštění bez udání důvodu je proto možné. Ale není slušné a už vůbec ne zdvořilé!

Takové konstatování ale odborové organizace nikdy nepřipustí a budou bojovat do statků a hrdel za to, aby možnost dát výpověď bez udání důvodu a tím rozdělit zaměstnavatele na slušné a neslušné, vůbec žádného zákonodárce ani nenapadla. Vedoucí osobnosti odborů jsou, nejvíce v malichernostech, dostatečně sebevědomé a ve svých vyjádřeních vždy používají zájmeno „my“, jako by za nimi stála celá republika . Zvláště když se jedná o jakýkoli odpor, protest, shromáždění, stávku,

Jak je to ale vlastně s oprávněností onoho zájmena 1. osoby množného čísla? V České republice je 8,4 milionu obyvatel starších 15 let. Z toho v zaměstnaneckém poměru 5,2 mil. Odborově organizovaných je 11,6% (v r. 2015), Výzkumný ústav práce a sociálních věcí uvádí 510 tis. (v r. 2020). Za koho tedy odboroví předáci mluví? Koho zastupují?

V současné době mají menšiny svůj nezanedbatelný vliv. A řekněme si na rovinu, kdo zná čísla o počtu členů odborových svazů? Proto si představitel necelých 5% obyvatel naší země, představitel jedné takové menšiny, osobuje právo používat slovo my! ve veřejných vystoupeních a mávat s ním jako se silným argumentem, ne-li klackem?

Pokud se jedná o dohady o slovech, která znamenají existenci či neexistenci slušnosti v zaměstnaneckých vztazích, mohli bychom mávnout rudou a označit to za malichernost. Ale zástupci jiných skupin, společenstev, organizací, spolků, kteří sebevědomě používají zájmeno „my“, si uzurpují jiná práva, která postrádají obecnou platnost. Navíc mohou ve svém důsledku škodit. Dokonce si tito „naši“ zástupci vydobyli zařazení svých „práv“ do zákonů.

A tak se na příklad může stát, že díky jejich vlivu-právu zakotvenému v zákoně, se velmi potřebné rozhodnutí odloží, nebo se prospěšná stavba neuskuteční. A že pro jinou skupinu lidí-větší nebo menší- tím nerozhodnutím či neuskutečněním stavby vznikne malér. Nikdo už později nemá chuť, čas, snahu či sílu dohledat a pojmenovat, proč k maléru došlo. Vlastně také proč? Vše přece bylo podle zákona a hledat skutečného viníka, který má na svědomí třeba vytopené domy v nevelkém městě či v malé vesnici, by bylo zdlouhavé. Vždyť přece poškození byli pojištěni!

Chránit malé a slabé je samozřejmé. V naší civilizaci tomu tak je. A je to dobře. Ale také je nutné-a mělo by to být povinností zákonodárců- domýšlet důsledky. Nedopustit, aby třeba malá skupinka nadšených fanatiků, která si osobuje právo nebýt slabá, zabránila stavbě údolní přehrady a tím de facto rozhodla o neštěstí jiné, ne tak hlasité skupiny lidí, kterým velká voda vzala domovy.

Dvě nesourodé situace, obě ale aktuální. Odboráři mají „velká ramena“ a ochranáři „brání přírodu“. Na členech Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (záměrně vypisuji celým jménem, nikoli zkratkou, aby byla zřejmá závažnost jejich postavení) leží rozhodování, která ve svých důsledcích ovlivňují naše životy. Měli by si tedy vidět nejen na špičku nosu, tj. hledět na momentální prospěch té které zájmové, bohulibě se tvářící skupiny, či dokonce prospěch svůj. Měli by vidět i za roh, tj. vidět důsledky svého rozhodování v delším časovém horizontu. Jako šachista musí přemýšlet na několik tahů dopředu, musí i zákonodárci předvídat důsledek svého prvního rozhodnutí, svého základního, původního tahu. Bez ohledu na krátkodobé zájmy jakýchkoli skupin.

V prvním, shora uvedeném případě je potřeba říci odborářům, že sdělit zaměstnanci důvod propuštění ze zaměstnaneckého poměru je otázkou slušnosti, nikoli důvodem k výhrůžkám masovými shromážděními.

V druhém případě, v případě neúměrného vlivu tzv. obecně prospěšných společností na zákonodárce, by bylo potřeba nechat je napravit důsledky. V nedávném případě důsledkem vlivu „prospěšných“, kteří zabránili výstavbě přehrady, byly povodně na Jesenicku. Proto by členové těch „prospěšných“, lobystických spolků měli dostat holínky a lopatu, aby šli důsledky svého vlivu pokorně odčinit.

Ale pokud si nevidím pouze na špičku nosu, pokud vidím alespoň trochu za roh, musím uvážit, jestli by holínky a lopatu měli dostat ti „prospěšní“, nebo ti, kteří jim podlehli a jejich vliv na znění zákonů připustili.

A teď „babo raď!“