Náš vstup do NATO byl logickým krokem, který vycházel z historických zkušeností i z (ne)početnosti našeho národa. A jak známo, velikost národa určuje možnou velikost jeho armády. Takže proti nebezpečí z Ruska, jakkoli jej leckdo zpochybňuje, je potřeba se chránit spojenectvím s mocnějšími státy. Nijak to však nesouvisí s tím, co je pro obranyschopnost státu rozhodující. Tím je ochota se bránit se zbraní v ruce. Riskovat životy, devastaci země, zadlužení. To vše proto, že o hranicích se nediskutuje, protože hranice se prostě brání. Bez toho to nejde. Nic na tom nemění to, že nemálo Čechů to vidí – na rozdíl od našich předků – jinak.

V podstatě od pádu komunismu se v tuzemských médiích pevně usadil duch podceňování české obranyschopnosti. Argumenty pro to byly a jsou různé. Obvykle zmiňují rok 1938 a rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše na nátlak nacistické Velkoněmecké říše, fašistické Itálie a Francie s Velkou Británií odstoupit naše pohraničí Německu. Již méně se však v takových textech zmiňuje obrovské odhodlání lidí bránit se a bojovat. Nezmiňuje se příliš, že zářijová mobilizace proběhla tak, že německým generálům z toho běhal mráz po zádech. Bez ohledu na to, že valná většina z tří milionů sudetských Němců byla pro připojení k Říši. Málo se v té souvislosti také mluvilo a mluví o tom, že v té době existovala nemalá část německé generality a špičkových politiků, kteří v případě zahájení války proti Československu byli odhodláni zbavit soudruha Hitlera moci. Udělat převrat. Aby válka nezačala. Jistě, nevedla je k tomu oddanost míru, nýbrž přesvědčení, že wehrmacht, říšská armáda, není na válku ještě připravena.

Místo toho se spíš objevují porovnání počtů vojsk. Ale ta pro nás nevyznívají vůbec špatně. Měli jsme totiž ve zbrani přes milion mužů. Se započítáním pohraničního opevnění naše situace nevypadala vůbec tak zle, jak se tvrdí. Proto se porovnávají spíš počty tanků, kanónů, protileteckých kanónů, protitankových děl a samozřejmě letectva. Ano, to jsou parametry, ve kterých nás Němčouři (dobový termín) převyšovali.

Jenže, Poláci se bez pohraničních hor a opevnění a s celkově hůř vyzbrojenou armádou bránili 37 dnů. A to na dvou frontách, proti náckům i proti sovětské bolševické armádě. Pětimilionové Finsko se dokázalo sovětskému kolosu bránit přes tři měsíce. A Ukrajina? Ta se Rusku brání úspěšně už čtvrtý rok. Že je její obrana úspěšná, je zřejmé už jen z toho, že Rusů je asi 120 milionů, Ukrajinců třikrát méně. A přesto Rusko za tři roky války dokázalo zabrat s bídou pětinu ukrajinského území, když postoupilo průměrně o nějakých 200 – 250 kilometrů od svých hranic. (Pro srovnání: Wehrmacht urazil v roce 1941 zhruba 1000 kilometrů na dohled Moskvy za nějakých šest měsíců.)

Samozřejmě, kdyby Ukrajina nedostávala rozsáhlou mezinárodní pomoc, vypadalo by to jinak. Současně však platí, že kdyby Ukrajinci nebyli ochotní bojovat a umírat, jakákoli pomoc by byla zbytečná. To samé platí pro Finsko v roce 1939. O ochotě Poláků bojovat za svoji samostatnou zemi snad není potřeba se rozepisovat. Dalších příkladů historie nabízí spoustu. Včetně Sparťanů u Thermopyl. Zdá se tedy zřejmé, že z odhodlání pramení síla a síla je to, co může ubránit vlast, kmen či rodinu.

Žel Bohu, odhodlání bránit vlast se tuzemsku 30 let devalvuje. Stejně, jako se zpochybňuje vlastenectví, jemuž se přisuzuje nepřiznaný nacionalismus či šovinismus (vypjatý nacionalismus). V tomto koktejlu je zároveň přimícháno falešné uklidňování, že členství v NATO nás jaksi ochrání samo od sebe. Proto také máme všeho všudy 14 pronajatých nadzvukových stíhaček a pouhý jeden tankový prapor. Poláci přitom pracují na 300tisícové armádě.

V současnosti je zřejmé, že česká armáda čítající asi 27 tisíc vojáků, je pro obranu republiky zcela nedostatečná. Mobilizace, což je sám o sobě velmi negativně vnímaný termín, by nic nevyřešila. Protože nemáme povinnou vojenskou službu. Mobilizovali bychom tak lidi, kteří by měli zhusta problém rozeznat útočnou pušku od smetáku. Ale mobilizovali bychom také lidi, pro které nemáme připravená „mobilizační jádra“, tedy místa, kam přicházejí, aby dostali výstroj a výzbroj. Mobilizovali bychom lidi, kteří nemají nejmenší tušení, jak funguje armáda. Včetně toho, že nechápou, že velitele prostě musí poslouchat. S vysokou pravděpodobností bychom je navíc neměli čím vystrojit, ani vyzbrojit.

Možná je to ten důvod, proč ani ti vojáci, které je slyšet – jako třeba Petr Pavel – nejsou nakloněni zavedení povinné vojny. Raději mluví o motivaci lidí k tomu, aby šli na nějakou dobu dobrovolně do armády, Je totiž jasné, že takových lidí bude daleko, daleko méně. Bude jich pár tisíc.

Je skvělé, že takoví lidé mezi námi jsou. Ale je také jasné, že to je množství, které na celkové obranyschopnosti republiky nic nezmění. A je také jasné, že jakákoli forma obnovení povinné vojenské služby bude drahá. Jenže schopnost bránit se nikdy nebyla levná. Stejně, jako není levná svoboda.

Zcela rozhodující však v těchto úvahách je, zda jsme vůbec ochotni se bránit. Jedno komu, protože stát se může cokoli. Podle průzkumů si v tomhle musí udělat jasno asi polovina Čechů. Ta se nyní bránit nechce. Bylo by tedy vhodné, kdyby jejich úvahy nerušily další poraženecké „rozbory“ naší neschopnosti. Nebo tvrzení, že ten, kdo chce povinnou vojnu (v jakékoli formě), chce současně válku. Protože již tisíce let platí latinské rčení „Si vis pacem, para bellum“, čili „chceš-li mír, připrav se na válku“.

Silní žerou slabé. Pokud ti slabí nejsou odhodlaní. To totiž agresor pozná. A protože ani agresor nechce, aby ho „to“ zbytečně bolelo, nezaútočí. Všichni, kteří se potkali s rosomákem, nebo s medojedem, vědí o čem je řeč. A věděli to i němečtí generálové v roce 1938. Čím víc budeme odhodlaní se bránit, tím budeme bezpečnější. Jen to stojí dost peněz a taky kousek života, strávený v armádě.

Obrana vlasti nespočívá v tom, nač se spousta lidí v současnosti ptá: „A to bych měl jako chcípnout za Fialu/Babiše a tu partu zlodějů?“. Ta otázka je však špatně položená. Za ně by nešel do války ani autor těchto řádek. Do války se chodí za něco jiného.

Třeba za svobodu. Nebo za to, aby naše děti mohli žít ve své zemi a nemusely se klanět cizím pánům. Jedno z jaké světové strany.

Chcete-li mít jistotu, že jednou něco odkážete svým dětem, pochopte, že bránit jejich i vaši vlast je správné. I když je to proti přesile. A nenechte si to otrávit nikým, kdo tvrdí, že je to nesmysl. Ukrajinská současnost tahle tvrzení usvědčuje ze lži.

Abychom byli schopni naši zemi bránit, musíme se to naučit. Takže nezbývá, než co nejdřív zavést nějakou rozumnou verzi základní vojenské služby. Řekněme půlroční. Že s tím paní ministryně obrany Jana Černochová nesouhlasí, na této nutnosti nic nemění. Bez vojny totiž nebudou lidé vůbec vědět, co mají dělat. Ano, bude to stát spoustu peněz. Ale budou to rozumně investované peníze do zajištění bezpečnější budoucnosti. A že ty peníze nemáme? Stačí přestat cpát miliardy do Green Dealu.

(Autor absolvoval ZVS v letech 1986 – 88)