Mediálním prostorem cloumají 3 %, na která se mají zvýšit výdaje na obranu. Požadavek zvýšení obranu států NATO je americký evergreen již od dob prezidenta Baracka Obamy. Řada zemí NATO zajím neplní ani 2% cíl stanovený konečně před několika lety a již jsou zde 3 % a hovoří se i o pěti procentech. Předseda vlády Fiala navýšení na 3 % horizontu několika let přislíbil, opozice tento krok kritizuje se zdůvodněním, že napřed je nutno stanovit, na co konkrétně chceme peníze na vyzbrojování použít, a pak teprve hovořit o navyšování výdajů.

Odhlédněme od vypjaté předvolební rétoriky a podívejme se na kontext celé diskuse. ChatGPT nám sděluje, že v roce 2024 byly výdaje na obranu relevantních aktérů podle následující tabulky:

Z této tabulky jsou patrné dvě věci:

1. EU ve výdajích na obranu hrubě zaostává za výdaji USA nebo Ruské federace, o Ukrajině ani nemluvě.
2. I tak vydává EU na obranu v absolutních číslech dvakrát tolik než Ruská federace, která je třetím rokem ve válce.

Jak se k tomu postavit?

Tabulka na jedné straně ilustruje obrovské podfinancování obrany zemí EU a EK a vláda ČR mají tedy pravdu, že tyto výdaje by se měly výrazně zvýšit. Na druhé straně tabulka ilustruje gigantickou neefektivitu vynaložených výdajů, když s touto úrovní vynaložených finančních prostředků EU země prakticky nejsou – proti Rusku a bez podpory USA - bojeschopné. Je tedy o čem diskutovat!

Celou tuto složitou diskusi staví navíc do úplně jiného světla nedávná událost na ukrajinské frontě, která vejde do učebnic vojenské historie. Útok, který v prosinci 2024 uskutečnila ukrajinská jednotka patřící k 13. brigádě Národní gardy „Chartia“ v oblasti vesnice Lipci nedaleko Charkova, jen pár kilometrů od hranic s Ruskem, byl totiž první koordinovaný útok, kde útočily pouze robotičtí bojovníci – letecké i pozemní drony (viz např. All-Robot Assault Opens New Chapter in Front-Line Warfare - WSJ). I když se jednalo o první v podstatě pilotní útok, byly na něm již v praxi odzkoušeny všechny prvky robotické války – nasazení různých typů dronů a robotů a jejich vzájemná koordinace. S tempem, kterým se technologie využívají roboty a AI ve vojenské oblasti vyvíjejí, není velká nadsázka říci, že robotických vojáků budou do pěti let plná bojiště ……

Staré rčení praví, že válku vyhraje ta armáda, která se první zbaví svých generálů z války minulé. Do značné míry to platí i pro politickou reprezentaci – kdo nedokáže sledovat technologické trendy, které převratně ovlivňují způsob válčení, ten jen stěží vyhraje. Z tohoto hlediska požadavek opozice, aby se napřed diskutovalo tom, jakou armádu potřebujeme a teprve poté o tom, kolik to bude stát, je jistě racionální. I když ANO se kvůli svým voličům zdráhá přistoupit na jakékoliv navyšování zbrojního rozpočtu, pokud vyhraje podzimní volby jistě s NATO a Bruselem nalezne společnou řeč – tedy pokud vůbec nějaká společné řeč bude existovat. Výkřiky o zvyšování rozpočtu na obranu bez konkrétní představy o využití navýšených finančních prostředků v našich médiích jsou totiž pouze reflexí celkového zmatku Evropské unie, která po paralyzaci NATO razantním a eratickým Donaldem Trumpem pomalu mizí ze scény. Na její místo nastupuje aliance ochotných, kterou Trump ani Putin neberou příliš vážně. Ano zaznívají hesla o znovuvyzbrojení - „rearmamentu - Evropy“, ano probíhají jednání se zbrojaři, kteří jsou z odpudivých páriů náhle opět váženými občany, ano hovoří se o době 4 – 5 let, která má Evropa na to, aby se vyzbrojila na úroveň postačující k odstrašení Vladimíra Putina a jeho následovníků. Ale jakou armádou má Evropa za pět let disponovat? Kolik bude mít dronů a bojových robotů a v jakých kategoriích? Jak se zajistí logistika a technická podpora pro tyto nové typy zbrojních systémů? Kdo je bude operovat jak se bude školit? Jak se zajistí informační a komunikační podpora, když se již nelze spoléhat na Starlink? Na čem bude postavena protivzdušná obrana? Bude EU usilovat o vlastní jaderné kapacity, vycházející z jaderných arzenálů Franci a Velké Británie, která členem EU není? Zdá se, že současné vedení EU není schopné tyto otázky reflektovat a členské země EU ani nejsou schopné na odpovědi na ně efektivně shodnout.

Z EU tedy mnoho nečekejme, co nám pak ale zbývá? Jistě je nutné se pokusit najít nějaký modus vivendi s Donaldem Trumpem. Jak s ním jednat to ví patrně jen Bůh, ale určitá vodítka navrhnout lze. Východiskem musí být - při vší nezbytné koordinaci našich obranných aktivit v rámci NATO - vybudování moderní armády, která bude odpovídat bezpečnostním zájmům našeho státu a bude na technologické úrovni adekvátní nadcházející době.

Ke zvýšení výdajů na obranu na 3 % a možná více patrně tak jako tak dojde. Co ale tedy dělat pro to, aby tyto prostředky neskončily pouze jako navýšení zisků zbrojařských firem, chrlících zbraně báječně využitelné v minulé válce? Vidím několik nezbytných základních kroků:

1. Zahájit vážnou diskusi o povinnosti bránit vlast. Za tím účelem je nutno jasně vymezit role domobrany, tj. jednotek určených k obraně vlastního území (např. i obsluhou systémů protivzdušné obrany), a (patrně profesionálních armádních jednotek určených jak k obraně vlastního území, tak i k aktivním operacím při obraně našich spojenců.
2. Na platformě aktivity Trojmoří, nebo jiné vhodné platformě, zahájit intenzivní diskuse s našimi sousedy, zejména Polskem, o společných bezpečnostních zájmech a cestách k jejich dosažení (této skupině by se možná jednalo s Donaldem Trumpem lépe, než jednotlivým zemím – tedy pokud by se dokázaly dohodnout).
3. Redefinovat strukturu a úkoly armády ČR s ohledem na novou situaci, stanovit potřeby nových zbrojních systémů a navazující logistiky a pokusit se je naplnit.
4. Významnou část navýšených finančních prostředků přesunout na výzkum technologií a vývoj nových zbraní a jejich logistické a personální podpory. K tomu již existují zárodečné struktury na MO ČR a Univerzitě obrany, kterých je možno využít, které jsou ale pro budoucí potřeba zcela nedostatečné. Pro naplnění tohoto úkolu bude nutno reorganizovat i část naší vědecko- výzkumné základny, tak aby její kapacita byla efektivně využívána pro obranné potřeby.
5. A samozřejmě podporovat další rozvoj našeho zbrojního průmyslu, ale nikoliv plošnými dotacemi. Cílená podpora má smysl pro start-upy a zbrojní firmy přinášející kvalitativně nové technologie, pro ostatní výrobce zcela postačí, pokud se plošně odbourají překážky v podnikání, jako je zvýšená byrokracie, omezení bank půjčovat zbrojařským firmám a různé ESG a jim podobné aktivity rozmělňující soustředěné úsilí o znovuvyzbrojení naší země stahováním pozornosti na témata zcela nepodstatná.

Zní to jako fantasmagorie? Ano, přiznávám, že ani já příliš nevěřím, že se to podaří. Ale položme si otázku: co nastane pokud se o to alespoň nepokusíme? Situace bude dál vyvíjet samospádem a … radši dál ani nemyslet.