Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Možná by to chtělo mírnější (zatím) verzi švýcarského modelu, kdy každý prodělá výcvik, ale stane se tak jen kvalifikovanějším záložákem, kterého je možné povolat jen v rámci mobilizace. Odpadl by tak problém, za co utratit peníze na zbrojení, a ušetřilo by se i nějaké peníze za sociální dávky.

Na to máme u nás málo Švýcarů, ale zato přebytek rusských a bolševických filcek.

V armádě jsem fungoval jako voják z povolání do roku 1994, do roku 1999 jsem učil na vojenské vysoké školy, řekl bych že hlavní zajem o službu v armádě je především podmíněn finanční stabilitou a socialními jistotami. Platy jsou dnes více nez slušné, pak vysoké výsluhy a další benefity. Jinak, co píše autor sice platí, ale problém je, že naše armáda de facto od roku 1945 funguje jako mírová armáda, když opomeneme mise v zahraničí, takže na kariérním vzestupu se podíleji i jiné faktory nez právě velitelský vzhled. Dnes např. v armádě slouží hodně žen. Kupříkladu po 1989 byla absence vojáků znalých anglicky, kdo uměl, měl většinou zelenou bez ohledu na to, jak byl kvalitní voják. Tím netvrdím, že mezi těmito nebyli i dobří vojáci. Prostě autor coby civil, nevidí všechny souvislosti služby v armádě.

To, co popisujete, dává smysl – ale nevylučuje to základní argument článku, spíš ho doplňuje z jiné vrstvy.

Finanční stabilita, výsluhy a benefity skutečně hrají roli. Bez nich by profesionální armáda dlouhodobě fungovala obtížně. Jenže to vysvětluje hlavně to, proč lidé v systému zůstávají, případně proč ho zvažují jako jednu z možností. Neřeší to, proč ho velká část lidí vůbec nevnímá jako relevantní volbu ještě před tím, než začne srovnávat platy nebo jistoty.

Vaše zkušenost s angličtinou po roce 1989 ukazuje, že armáda v různých obdobích zvýhodňuje různé kompetence podle aktuálních potřeb. Jednou je to jazyk, jindy technická specializace, jindy operační zkušenost. To ale není v rozporu s tvrzením, že existuje i hlubší, stabilnější vrstva – způsob, jakým je v takové instituci čitelná autorita a jak rychle musí být rozpoznána. Tyto dvě roviny se překrývají, ne vylučují.

Argument článku tedy není, že by „velitelský vzhled“ rozhodoval o kariéře ve všech situacích nebo že by přebíjel odborné faktory. Říká, že v prostředí, kde je nutné okamžité rozpoznání autority, mají určité percepční zkratky větší prostor než jinde – a to ovlivňuje jak vnitřní fungování, tak i to, kdo do takového prostředí vůbec vstupuje.

To, že armáda dlouhodobě funguje v mírovém režimu, ten efekt může naopak částečně tlumit, protože vzniká více prostoru pro specializace, dlouhodobé hodnocení a „civilnější“ typy kariér. Příklady, které uvádíte – ženy v armádě nebo jazyková výhoda – přesně ukazují, že struktura není jednolitá a že existují segmenty, kde jiné faktory dominují.

Spor tedy není o to, zda hrají roli peníze, benefity nebo konkrétní dovednosti – to je zřejmé. Otázka je spíš, proč i při relativně dobrých podmínkách zůstává zájem omezený. A tady dává smysl uvažovat, že vedle „tvrdých“ faktorů působí i méně viditelná vrstva kompatibility mezi člověkem a strukturou, která se neprojevuje až při rozhodování, ale už při tom, co člověk vůbec považuje za prostředí, do kterého má smysl vstoupit.

Já bych službu v armádě hlavně zatraktivnil tak, aby do ni chtěli ty stovky tisíc nic nedělajících, poflakujících se chlapů tak od 19-30 kterých je plná Ostrava. Takových těch "typů" ze sídlišť a okrajových čtvrtí...viz tepláky, černá mikina, kapuca, "bejsbólka" a pohled kde co šlohnout, vypít a vyhulit. Prostě a krátce, vrstva proletariátu, kterých přibývá ale nikdo o ně nestojí, protože nic neumí, nemají školy atd. Plebs....kterých se pár uchytí na stavbách a ve výkopech ale vlastně stát neví moc co s nimi. Produkuje jich společnost čím dál tím více (porodnost cikánů a lůzy se nějak nemenší - ti z dětí žijí) . vyřešil by se pak tento problém. Jen dnes na cestě do Centra jsem jich napočítal desítky....mladých chlapů co dělají prdlajz a potulují se po městě. Takže - co tak do armády s nimi a hurá někam do masomlejnku? Problém vyřešen!

Tenhle návrh naráží na stejný problém, o kterém je článek. Nestačí „někoho nasměrovat“ do armády – rozhodující je, jak ten vstup vnímají oni sami.

Pokud by tito lidé měli pocit, že jim armáda dává vyšší společenské postavení – tedy jasnou roli, respekt, perspektivu – pak je vstup realistický. V takovém případě se z toho stává příležitost.

Pokud ale armádu budou vnímat jako další formu kontroly nebo jako prostředí, kde jejich postavení zůstává nízké nebo se ještě zhorší, pak do ní dobrovolně nepůjdou. A žádné „přesměrování“ to nevyřeší.

Nejde o to, kdo by mohl do armády jít, ale kdo má důvod ji vnímat jako posun nahoru. Bez toho ten nábor fungovat nebude.

Vede se debata o tom, kdo by měl sloužit v armádě, jakou strukturu by měla armáda mít, jako strategii a taktiku a jakými zbraněmi by se mělo bojovat. Ale zanedbává se zásadní problém, a to za co by měla bojovat a jaký motiv by měl mít voják k tomu, aby nasazoval život. Obvykle to bývá za vlast, za národ a rodinu. Ale vlast je nahrazována bruselským sojuzem, národ je cílem ostouzení a nadávek, rodina nahrazena queer pseudokulturou. Žoldáci půjdou do boje za peníze. Občané by měli jít umírat za vlezdobruselismus, genderismus, multikulturalismus a genderismus. Ale o tom se dá s úspěchem pochybovat.

Motivace vojáka není jen ideologie. Historicky ani dnes lidé neslouží jen „za ideu“, ale kvůli kombinaci: profese, prostředí, kolegové, postavení.

Navíc voják obvykle nebojuje za abstraktní pojmy, ale za konkrétní věci – jednotku, roli, závazek.

Hlavní pointa je jinde: problém nezačíná u motivace, ale ještě před ní. Velká část lidí armádu vůbec nevnímá jako prostředí, do kterého by vstoupila.

A to je dáno strukturou:

- nutnost okamžité poslušnosti,

- rychle čitelná autorita,

- omezený prostor pro vlastní interpretaci.

Bez této kompatibility samotná ideologie nic neřeší.

Tedy, dovolil bych si tvrdit, že pan Grundmann vlastně celý ten problém obrátil.

Protože potřeba vydávat, ale - pozor i přijímat autoritativní příkazy, platí ve většině institucí

1) V první řadě v těch, které rovněž vyžadují rychlé jednání v případě ohrožení. Požárníci, policie, záchranné zdravotnické složky. A během operace taky podřízení s operujícím primářem nediskutují pokud k tomu nemají závažný důvod). Ale i v průmyslu stačí jakýkoliv - i trochu kritický provoz - elektrárna, nedejbože chemička, nebo zbrojovka). kde se i ty příkazy vydávají direktivně a musí být zajištěno, že budou splněny /třeba z bezpečnostních důvodů).

2) Autoritativní vedoucí by měl mít současně i co nejlepší schopnost - rychlého, analytického myšlení. Protože musí být schopen - zanalyzovat podmínky na své úrovni /ve své lokalitě/ a až podle toho vydat svůj zpřesňující rozkaz pro své podřízené.

3) Ovšem, současně musí být rovněž schopen i rychle analyticky vyhodnotit , zda rozkaz přijatý seshora nebyl kriticky špatný, A v tom případě je naopak jeho povinnost na to rychle upozornit a konfrontovat svůj názor

V určitých mezích, daných rizikem té profese. V armádě své vojáky do útoku pod palbou poslat dle rozkazu musí. Ale pokud, v civilu dle špatných rozkazů vyletí do vzduchu třeba jaderná elektrárna, tak si může být - ten velitel/vedoucí na určité, střední pozici jist, že za to skončí on sám před soudem. Stejně jako se to stalo po Černobylu.

4) Dokonce i případě profesí, které jsou zdánlivě kreativní , je autoritativní vedení potřebné, protože musí být schopné. z řady různých kreativních návrhů vybrat třeba ten jeden který se pak bude vyrábět či prezentovat. I na tom pak záleží jak kvalitně bude ta instituce prosperovat. Stačí připomenout film "Ďábel nosí Pradu" - velice poučné

5) Ale že naopak, takových institucí kde by fungovala "čistě akademická svoboda" a o každém návrhu řešení, se dalo libovolně dlouho diskutovat, bez jakékoliv přímé zodpovědnosti, je naopak i v civilu strašně málo.

To, co popisujete, platí – autorita a rychlé rozhodování jsou nutné i v civilu. Rozdíl ale není v tom, jestli autorita existuje, ale jak funguje.

V civilních profesích je většinou navázaná na konkrétní kontext a dlouhodobě ověřenou kompetenci (lékař, velitel zásahu, provozní vedoucí). Je respektována okamžitě, ale její legitimita vzniká mimo ten okamžik.

Armáda je jiná v tom, že autorita musí být čitelná okamžitě a bez kontextu. Voják často nezná historii ani schopnosti velitele, přesto musí reagovat.

A právě tam vzniká pointa článku:

čím víc je autorita založená na okamžité čitelnosti, tím větší roli hrají percepční zkratky – a ty pak ovlivňují nejen rozhodování, ale i to, kdo do takového prostředí vůbec vstupuje.

armáda ... není to špatné zaměstnání.

/ta firma nikdy nezavře.

Zase dost dlouhá slátanina.

V době míru armáda přitahuje specifické povahy (specifické neznamená špatné).

V době války už tyhle specifické povahy nestačí, ale jsou potřebné ke korigování těch, kteří sice mají dobré úmysly bojovat za svou vlast či ideály, ale nevědí, že ten boj občas vyžaduje i ty specifické přístupy či povahy.

Hlavně se nesmí Rusko příští jaro zhroutit, to by nám byly F-35 v roce 2035 úplně na guvno.

Armáda se od normální společnosti odlišuje především mírou korupce a nepotismu. V tom je nedostižná. Může nás uklidňovat jen to, že je to rozšířený jev ve všech armádách na světě. Většina vysokých důstojníků a generálů má schopnosti, až na výjimky, řídit tak maximálně výkup lahví v supermarketu.

Zdá se, že ztotožnění se se státem v mnoha zemích, včetně naší, slábne.

Pokud chceme budovat armádu jako produkt občanské společnosti, kdy většina občanů je ochotna svoji zemi bránit i za cenu svého zdraví či života pak je nutné toto změnit.

Protože pokud se to nepodaří, pak by takováto armáda příliš bojeschopná nebyla.

Alternativou je budovat armádu profesionální a dobře placenou (obdoba středověkých žoldnéřů).

Obojí má své výhody i nevýhody, ale nejsem si jist, že se ČR v dohledné době podaří výrazně navýšit sounáležitost občanů se státem.

Profesionální armáda, budovaná na rozumném základě vycházejícím z možností naší země, kdy při napadení svými sousedy bychom se pravděpodobně již dvěma nedokázali ubránit jinak, než za cenu zničení celé země, se zdá být rozumnou alternativou.

Pokud se zvednou platy, výsluhy, ale i nároky, pak bude tato armáda velmi bojeschopná a zajistí to, co by asi tak země velikosti a polohy ČR mohla od armády čekat.

Jejími příslušníky budou zřejmě duševně i tělesně zdatní jedinci, ochotní výměnou za materiální požitky obětovat sami sebe na rozkaz ČR, pokud by k takovéto situaci došlo.

V debatě se řeší zástupné problémy. Skutečné problémy nejsou z Ruska strach nebo jeho ignorování ani že nám hrozí nějaké nebezpečí i kdyby nám hrozilo. Ani že nás mrzí že jeden stát napadl druhý. Nebo jak by se kdo v armádě cítil.

Nebezpečí tu bylo vždy. Rozhodneme-li se mu čelit máme dvě možnosti. Postavíme se mu sami a to nás bude stát a bolet nebo budeme platit nepříteli any nás nechal anebo někomu kdo bude bojovat za nás. Až válka skončí žoldáci nezvyklí jinému způsobu obživy si mohout říci ať již jako celek nebo jednotlivci že obrátí směr své pozornosti.

Rozhodnout se. To je náš PROBLEM. Zatím platíme žoldáky. Ostatní jsou v celé EU jen řeči. Jako třeba žoldáci v Africe.

Zatím platíme profesionální vojáky. Což je, dle ustálené terminologie, něco jiného, než žoldáci.

Buďto tedy kecáte, nebo neznáte terminologii oboru, který komentujete.

Mimo to, žold berou a brali i záklaďáci.