Chcete víc zbrojit? Nestačí vám jedna vojenská aliance? Přejete si jednotnou „evropskou“ armádu? A jaký bude její vztah k NATO? Kdo jí bude velet?

Nekladete si tyto otázky? Ani na ně nehledáte odpovědi? Ale měli byste. V tichu a bez povšimnutí se totiž společné unijní vojsko chystá. A to navzdory tomu, že hlavním účelem Evropské unie je posilovat mír a stabilitu. Zjevně přesně platí ten bonmot: chceš-li mít, vyvolej válku. (Ale hlavně v ní vyhraj.) Nevěříte? Tak čtěte dál.

Počátkem května letošního roku k nám do Senátu dorazil materiál N 46/15 – návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení o pobídkách k investicím souvisejícím s obranou v rozpočtu EU za účelem provádění plánu ReArm Europe (zde). Materiál hovoří o Společné bílé knize budoucnosti evropské vojenské struktury a o koordinované reakci v duchu solidarity. Změny nařízení umožní přesměrovat do Evropského obranného fondu finance, které byly členským státům přiděleny z fondů politiky soudržnosti a nevyužité částky a potenciální výnosy by měly být k dispozici na financování vojenských projektů. Materiál tvrdí, že je zapotřebí koordinovaného přístupu na úrovni EU, aby byla zajištěna bezproblémová mobilita vojenského personálu a vybavení v celé Evropě. Nástroj pro propojení Evropy zaručí, že bude do výběru projektů zapojen Vojenský štáb EU.

Materiál vyzývá členské státy, aby využily možnosti převést do Nástroje pro propojení Evropy zdroje, které jim byly přiděleny v rámci sdíleného řízení. Za účelem usnadnění tohoto procesu se navrhuje změna nařízení o Nástroji pro propojení Evropy (myšleno EU). Cílem návrhu je podpořit investice do výzbroje, poskytováním pobídek, odstraňováním potenciálních překážek a zajištěním větší flexibility a zjednodušení. Téhož výsledku údajně nelze dosáhnout prostřednictvím opatření na vnitrostátní úrovni. Materiál dále zásadně podporuje tzv. umělou inteligenci a projekty, které ji podporují a rozvíjejí.

Vzhledem k tomu, že je (jak tvrdil text) v kontextu naléhavých geopolitických výzev okamžitě zapotřebí umožnit klíčové investice do zbrojení, má nařízení vstoupit v platnost dnem následujícím po jeho vyhlášení.

Otázky, které bychom si měli v souvislosti přijetím tohoto nařízení klást, jsou tyto: Je na místě prosazování umělé inteligence, vytváření továren a gigatováren za situace, kdy nemáme k dispozici závazné etické principy pro použití AI? Je namístě dublovat vojenské kapacity NATO? Není zvyšování rozpočtu na zbrojení rizikem pro vznik korupčního prostředí? Víme přece, že EU neumí korupci zabránit. Sdružování finančních zdrojů by tak mělo být naprosto výjimečné.

Kdo s kým, proti komu a proč

Je to vskutku paradoxní situace. Jedinou zemí EU, která kdy v historii EU vedla regulérní válku, je Řecko. Vedlo ji v roce 1974 (a pak ještě v letech 1987 a 1996) proti svému spojenci v NATO, proti Turecku. Už z tohoto příkladu je zřejmé, že nic jako společné vojenské cíle Evropské unie neexistuje. Tyto cíle by se musely stanovit předtím, než se začnou hromadit zdroje. A vlastně by musel někdo s mandátem úplně nejdřív stanovit, kdo bude stanovovat vojenské cíle. Za všechny členské země. Pokud Evropská unie začne nejprve hromadit vojenské zdroje, ihned vzniknou třecí plochy a konkurence EU s NATO.

Já bych o tom všem moc ráda hovořila. Ale tuto možnost jsem vůbec neměla, protože se předmětný (a tak důležitý) materiál na plénum Senátu vůbec nedostal. Výbor pro evropské záležitosti ho totiž pouze vzal na vědomí, čímž jeho cesta Parlamentem skončila, a to přestože Česká republika považuje téma za důležité, ba dokonce (jak uvádí zmíněný materiál), „plně podporuje ambici EU stimulovat investice související s obranou z rozpočtu EU.“

Kdybychom aspoň u nás v ČR měli nějakou vojenskou strategii, když už chceme tak masivně zbrojit. Kdybychom aspoň věděli, zda chceme víc čet nebo víc rot, víc zbraní nebo víc polních kuchyní, zda chceme zavést povinnou základní vojenskou službu a vybudovat víc krytů. Ale o ničem z toho se vůbec nehovoří. Kdosi jen volá po větším rozpočtu, aniž by věděl, za co ty peníze chceme utratit a co vlastně naše země a potažmo EU potřebuje. A nikdo se nezabývá civilní obranou a bezpečností. Jako kdyby tím někdo na sebe prozrazoval, že mu nejde o ochranu obyvatel, ale o možnost bezuzdně utrácet veřejné peníze a případné kritiky umlčovat, že nahrávají nepříteli.

A já si vedle všech výše uvedených otázek pokládám ještě jednu, naprosto kruciální: Existuje nějaký nepřítel, který by vedl válku s EU? Já žádného takového nepřítele nevidím. Ten neprojednávaný materiál hovoří na mnoha místech o umělé inteligenci. Tak jsem se zeptala té své (Gemini) zeptala, s jakou zemí je EU aktuálně ve válce. Odpověď zněla takto: „EU jako celek není přímo ve válce s žádnou zemí. EU je politickou a ekonomickou unií 27 členských států, a naopak není vojenskou aliancí.“

Různě jsem tedy svou otázku přeformulovala. Ale odpověď zněla vždy stejně: V současné době nedochází k přímému napadání žádné země EU. Ale co na tom, řeknete si možná. Hlavně že budeme zvyšovat obranné rozpočty a budovat „společnou obrannou politiku EU“. Ničím se přece nezajistí mír lépe než řinčením zbraní. Jenže co když z nich pak někdo horlivý vystřelí?

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů