Pro Alexandra Vondru mám velkou slabost. Vážím si jeho osobní statečnosti v minulosti i jeho pracovitosti a výdrže dnes; o rozsáhlé shodě v názorech na společnost i politiku nemluvě. Proto je pro mě situace, kdy s ním nesouhlasím, natolik výjimečná, že si polemiku nemůžu nechat ujít. Jde mi o jeho vyjádření zaznamenané zde.

Co tedy pan Vondra mj. říká: „Samozřejmě má na takový krok [Miroslav Kalousek] právo. Podle mě ale obecně pravici nepomůže, protože jestli se vydá cestou založit nějakou stranu, tak bude jenom ředit síly napravo. Tam to bude více propadávat, zatímco nalevo, obávám se, už to tentokrát tak jako v minulých parlamentních volbách propadávat nebude. Čili je to ředění sil a není to cesta k nějakému rychlému řešení.“ Za zásadně mylné (byť diskutabilní) nepovažuji samotné hlavní tvrzení (“obecně pravici nepomůže“) – jako mylný vidím hlavně důvod, který pro své tvrzení pan Vondra uvádí (“bude jenom ředit síly napravo“).

Pan Vondra, domnívám se, uvažuje o dvou možnostech: (1) „nová pravicová strana“ nepřekročí 5% bariéru pro vstup do Poslanecké sněmovny, nebo tuto bariéru (2) překročí. V obou případech ale pouze ukrojí z volebního koláče koalice SPOLU (popř. stran, ze kterých se dnes skládá…). V případě (1) bude způsobena ta největší škoda – a pokud by to tak bylo, musel bych s panem Vondrou do značné míry (alespoň co se těch nadcházejících voleb týká…) souhlasit. V případě (2) pan Vondra vidí to, že zatímco koncentrovaných (řekněme) 20 % voličů znamená X poslanců, rozdělených 5 % a 15 % znamená Y a Z poslanců, jenže Y+Z<X – a takový náš volební systém skutečně je: přihazuje silnějším. Tento argument je však platný pouze za předpokladu, že všichni voliči ochotní volit pravicové (ehm…) strany se k volbám pravidelně dostavují. A to přece není pravda – a není to pravda hlavně dnes…

Nechci podléhat konvenčním názorům jen proto, že je zastává hodně pozorovatelů – na druhé straně ale je nutné připustit, že i většina může mít tu a tam pravdu… A velmi mnoho komentátorů nyní nahlíží výsledek uplynulých krajských voleb tak, že z voličů vládních stran se sice nestali „ve velkém“ voliči stran opozičních, ale zato se z nich stali nevoliči – prostě se k urnám nedostavili. No a já tohle vidím stejně. Co když se toto „hlasování nohama“ do roka ještě zvýrazní? A to je přece tím, čemu pan Kalousek říká „poptávka“. Pan Kalousek je toho názoru, že je tu dost voličů ochotných volit pravici, ale neochotných volit (ani dnes ani za rok) strany současné vládní koalice. Důvod je prostý: frustrace ze zklamání. A pokud má pan Kalousek pravdu, což sice není jisté, ale vyloučit to nelze, pak by samozřejmě opětovné zvednutí těchto zklamaných voličů a získání jejich hlasů pravici v těch příštích parlamentních volbách pomoct mohlo – pokud samozřejmě taková alternativa bude schopna překročit 5 % bariéru, jak již bylo zmíněno… Jinými slovy, pokud by se voličské jádro nové pravicové strany rekrutovalo z voličů, kteří jsou pro strany dnešní vládní koalice ztracení, čím by mohla taková alternativa ve zmíněných volbách těmto stranám uškodit? Možná, že i s těmito hlasy skončí dnešní vládní strany v opozici, ale bez těchto hlasů tam skončí zcela určitě…

Samozřejmě, pan Vondra stále může mít pravdu – ale do značné míry z jiných důvodů. Např. proto, že (jak jsem také někde zaznamenal) bude-li se angažovat přímo pan Kalousek, může být případný přínos eliminován velikostí terče, který se najednou panu Babišovi opět naskytne… a to až tak, že by výsledek mohl být kontraproduktivní. Říkat, že tohle dopadne tak či naopak, je ale, myslím, čiré věštění. Z druhé strany, konkurence může přirozenou cestou „vyztužit páteř“ některých dnešních vládních stran a už jen tím pravici přispět: ono nikdy není dobře, když si nějaká strana myslí, že ty hlasy dostane ať udělá co udělá, prostě proto, že není jiného zbytí… Obávám se, že mentalita značné části vedení vládních stran se nebezpečně přiblížila právě tomuto rozpoložení.

Nicméně, stačí k „pravicovosti“ rozpočtová odpovědnost? Při veškerém vědomí důležitosti odpovědného hospodaření tvrdím, že nikoli. Pan Kalousek přitom působí dojmem (a třeba se pletu), že na oltář „rozpočtové odpovědnosti“ hodlá položit úplně všechno. Ale konzervativní pohled říká, že jakkoli je ekonomika důležitá, primární není – víme přece, že marxistická analýza vedoucí k „materiální základně a kulturní nadstavbě“ je zásadně mylná a tedy že „Ekonomiku, modlu mnohých našich současných politiků, nelze uctívat jako prvotní příčinu: Když národ nevykazuje dostatečnou hospodářskou prosperitu, mohou ji z hlediska hrdosti a hodnotových systémů nahradit duchovní a náboženské city a postoje, pokud jsou ovšem i nadále živé. Nastane-li však ekonomický úpadek, projeví se faleš experimentů, které podceňují morální a kulturní aspekty a omezeně spoléhají jen na hospodářskou dimenzi. Co potom bude s národem hrubých, hloupých, divokých a zároveň ubohých i sprostých barbarů zbavených víry, cti a mužné hrdosti, nemajících nic dnes a pro zítřek v nic nedoufajících?“ (Viktor Dobal).

Tvrdím proto, že vedle důrazu na odpovědné hospodaření musí konzervativní pravice přinášet mnohem víc (a mnohdy jde o kroky, které „nic nestojí“, a vyžadují v současné době jen trochu té politické odvahy) – a pouze tak může být přínosem, tedy pomáhat nejen pravici, ale především dlouhodobě celému společenství i státu, který si ke své správě držíme. A jen tak má případná „nová pravicová strana“ skutečný smysl.

Jan Kubalčík
Autor je předsedou Konzervativní strany.