Jednou z programových priorit nové vlády, především strany Motoristé sobě, má být zprůhlednění činnosti takzvaných politických neziskovek. Nikoli jejich zákaz, ale větší transparentnost jejich působení. S tím lze v zásadě souhlasit.

Právo na informace patří mezi pilíře demokratického právního státu a je zakotveno v našem ústavním pořádku (článek 17 Listiny základních práv a svobod). Jde o právo té nejvyšší právní síly, bez něhož se kontrola veřejné moci rychle mění v prázdné slovo. Veřejnost ví, že povinnými subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím nejsou jen ministerstva či jiné státní úřady (úřady práce, finanční a katastrální úřady nebo Úřad pro ochranu hospodářské soutěže či Energetický regulační úřad), ale také všechny obce a kraje.

Méně známé je, že judikatura nedávno podřadila pod tento režim i subjekty, které by na první pohled leckdo za „veřejné“ nepovažoval. Povinným subjektem se stal například ČEZ, Všeobecná zdravotní pojišťovna, Dopravní podnik hlavního města Prahy (nebo jiných měst), veřejná mateřská školka či dokonce některé fotbalové či hokejové kluby, v nichž figurují jejich domovská města. Kritériem nebyla forma, ale faktický vztah k veřejným prostředkům a veřejné moci.

O to paradoxnější je, že mimo dosah informačního zákona dnes zůstávají neziskové organizace včetně těch, které čerpají miliony, někdy i desítky milionů korun, z veřejných rozpočtů. Peníze od státu, krajů, obcí či z fondů Evropské unie jim plynou pravidelně, systematicky a často tvoří zásadní část jejich rozpočtu. Navzdory tomu na ně informační povinnost podle infozákona nedopadá.

Proč právě zde informační světlo končí? Proč je veřejná kontrola považována za samozřejmou u akciové společnosti s účastí státu, ale nikoliv u neziskové organizace (spolu)financované z daní občanů?

Nebezpečná asymetrie

Situace je o to pikantnější, že řada neziskových organizací se stylizuje do role morální autority a hlídače veřejné moci. Jejich pracovníci či sympatizanti často aktivně využívají zákon o svobodném přístupu k informacím a zahlcují povinné subjekty žádostmi, někdy i v podobě stovek či tisícovek zjevně šikanujících podání. Transparentnost je správná, ale proč platí jen jedním směrem?

Skutečnost, že neziskové organizace nyní nepodléhají informačnímu zákonu, není v souladu s veřejným zájmem. Vzniká tím nebezpečná asymetrie: ten, kdo čerpá veřejné prostředky, ale sám nemusí skládat účty veřejnosti, se ocitá mimo elementární kontrolní mechanismy. Řešení přitom nemusí být revoluční ani likvidační.

Nabízí se jednoduché a systémové kritérium: povinnými subjekty v režimu „infozákona“ by se staly neziskové organizace, které čerpají více než 50 procent rozpočtu z veřejných peněz (od státu, kraje, obce, dobrovolného svazku obcí či EU), tedy ty, které jsou závislé na veřejném financování. Ostatní by se mohly do režimu informačního zákona přihlásit dobrovolně, a tím dát najevo, že transparentnost berou vážně, nikoli jen jako slogan.

Sečteno a podtrženo, pod svícnem bývá občas opravdu tma. A právě tam by právo na informace mělo svítit nejjasněji. Nenastal už čas tuto výjimku odstranit? Demokracie se nepozná podle vznešených prohlášení, ale podle ochoty nechat se kontrolovat. Uvidíme, co s tím udělá nová vláda.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.