Václav Klaus v rozhovoru v MF Dnes nepochybně v rozporu s prezidentským slibem, že svůj úřad bude zastávat v zájmu všeho lidu, zasáhl v samém závěru do předvolební kampaně. Klausovo poselství je jasné, volte ODS. Jeho stanoviska obsažená v odpovědích nejsou nikterak překvapující. Ve shodě s Václavem Havlem vytýká předvolební kampani, že v ní nebylo uchopeno téma, „že jde o směřování země pro významnou etapu naší budoucnosti“, že ideově vyprázdněná politika se dívá jenom do zítřka a dlouhodobější vývojové problémy a perspektivy pomíjí.

Rozdíl mezi Havlem a Klausem je v tom, že každý vidí podstatné problémy jinde a v něčem jiném. Kdyby s tímto kritickým postojem Klaus vystoupil dříve, třeba před čtvrt rokem, možná mohl obsah předvolební kampaně více ovlivnit. Takto už je jen marný povzdech.

Za pozornost však stojí především Klausův tvrdý odsudek Jiřího Paroubka a jeho vládnutí. Podle Klause jde dnes o vládu jednoho muže: „V jeho případě vzniklo individuální osobní vládnutí jednoho člověka nad vládou i nad jeho politickou stranou. To je v polistopadové éře u nás bezprecedentní jev.“ A je to jev varovný, protože „žádný jiný předseda žádné politické strany a vlády kolem sebe neuchopil takovou moc, jako se to podařilo jemu“. Paroubek také -jako jediný - způsobil, že při formální existenci trojkoalice tu de facto vládla koalice komunistů se socialisty. Slova o vládě či straně jednoho muže znějí z Klausových úst docela zajímavě. V době jeho předsednictví v ODS opravdu nebyl nikdo, kdo by v ní vystupoval s názory odlišnými (na důležité věci) od Klausových. Jeho vliv na ODS zůstal značný i do dnešní doby, i když s přechodem na Pražský hrad zůstal jen čestným předsedou. Dokladem jeho vlivu byla např. pozoruhodná změna postoje několika poslankyň ODS, které spolunavrhovaly zákon o registrovaném partnerství. Po prezidentově vetu hlasovaly v rozporu se svým předchozím přesvědčením. To je jen jistě marginální záležitost, ale za zmínku stojí. Závažnější z hlediska ODS je to, jak obtížně po Klausově odchodu z čela strany hledala a hledá vlastní samostatnou orientaci programovou i prakticko-politickou.

Ve vztahu k Paroubkově moci podle Klause je třeba také uvést, že Klaus i v době, kdy ODS byla stranou jednoho muže, měl za koaličních vlád v letech 1992 - 1997 v určitém ohledu menší možnosti parlamentního manévrování, než měla v nynějším období soc. dem. Ta mohla v řadě vládních návrhů získat i podporu poslanců KSČM, tj. většinu 111 hlasů, jakou Klaus za svého vládnutí nedisponoval.

Jiří Paroubek se stal silným lídrem soc. dem. i silným předsedou vlády proto, že ČSSD se po vážných chybách Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse dostala do hluboké krize, jež se projevila i velkým poklesem její důvěryhodnosti ve veřejnosti. Paroubkovi se podařilo v poměrně krátké době tuto situaci zvládnout. Dosáhl obnovení vnitřní akceschopnosti ČSSD i v její roli hlavní vládní strany a v důsledku toho byla obnovena i kredibilita u občanů. Je to silný vůdce, což je pro soc. dem. nyní předností, ale je to vůdce demokratické strany. Nemyslím si proto, že Paroubkova pozice ve vedení strany i vlády je varovným jevem, který ohrožuje to, co přinesl listopad, totiž svobodu.

Paroubek - na rozdíl od Špidly i Grosse - měl politickou odvahu jednat v zájmu realizace politiky soc. dem. i vládního programu s poslanci KSČM o jejich podpoře řady zákonů důležitých pro vývoj české společnosti. Nebyla to žádná „svévole, která nás posouvá výrazným způsobem na vahách svoboda jednotlivce versus moc státu“, jak tvrdí Klaus, ale demokratický způsob prosazování hodnot sociálního státu.

Těžko říci, jak tento rozhovor prezidenta republiky ve prospěch ODS na voliče zapůsobí. Není však sporu, že autorita prezidentského úřadu je v něm využita účelově ve prospěch jedné strany, a to pro vážnost této nejvyšší ústavní instituce dobře není. Je mi líto, že u Klause stranické zájmy opět zvítězily nad zájmy republiky.

autor je poslenace ČSSD