NÁZOR: Strašidlo na Hradě
Zdá se, že kdokoli se stane pánem Pražského hradu, začne se pokaždé cítit a vzápětí i chovat jako vladař z Boží milosti. „Pantatíčkovskou“ metamorfózu, z níž vyšel Václav Havel jako nejskromnější ze všech náfuků světa (či nejnafoukanější ze všech skromných), jak vidno prodělal též jeho nástupce. Co je příčinou tohoto zvláštního jevu?
Nabídl jsem kdysi Lidovým novinám sarkastický komentář o Václavu Havlovi – bylo to v dobách, kdy jsem ještě směl psát do novin – a tamní redaktor Karel Steigerwald mi jej hodil na hlavu se slovy, že takhle psát nemůžu, poněvadž prezident je něco jako anglická královna, modla, o níž se smí mluvit jen dobře. Nelíbilo se mi to, ale praxe prokazuje, že měl pravdu; člověk neví, má-li se smát, nebo plakat, když pozoruje, jak titíž novináři, kteří se před čtyřmi lety při pouhém vyslovení Klausova jména roztřásli vzteky (a třesoucí se rukou pak o něm napsali článek), se dnes před Klausem hrbí a servilně mu přikyvují. Tu a tam nějaké to jemné novinové šťouchnutí, to ano, jsme přece všichni demokrati, ale rozlišujte, prosím pěkně, mezi přátelským štulcem a záhlavcem! Pan prezident je totiž neomylný a pokud přece chybuje, hanba automaticky padá na toho, kdo si na chybu dovolil poukázat.
Skoro to vypadá, jako by hlava českého státu stála v čele nějaké církve, podobně jako zmíněná královna, která se však – na rozdíl od našeho prezidenta – do politiky neplete. I čeští ateisté cítí potřebu někoho uctívat a někomu se klanět; člověk, k němuž se tak všichni chovají, brzy rád uvěří, že není jen prvním z občanů s mandátem dočasně jimi svěřeným, nýbrž hlavou pomazanou. Na Pražském hradě zkrátka straší a ten, koho posedne přízrak svatého Václava, neodbytně podlehne dojmu, že mu za krkem sedí samotný Duch zákona.
