Jiří Čunek natvrdo odhalil českou politickou realitu. Stručně řečeno ta připomíná kanál s krysami a několika krysaři, kterým přítmí a nečestné praktiky zjevně vyhovují. Dostane-li se do takového prostředí čestný člověk, cílem krys i samotného krysaře je uštvat ho.

Krysařem jsou v tomto případě média, ovládaná větším než velkým kapitálem. Je to zjevně jednoduché. Koho chleba jíš, toho píseň pěješ. A tak oslavné tirády na svobodu tisku nechť si pánové nechají od cesty. Demokracie nefunguje, ale existuje. Zato svoboda tisku je naprostý výmysl, holá lež, či chcete-li premiérovými slovy: Osvětimská lež.

Jiří Čunek se provinil svou stranickou legitimací, Jiří Čunek se provinil výběrem své sekretářky a Jiří Čunek se provinil popularitou. Tak by se daly ve stručnosti shrnout důvody mediální klatby nejoblíbenějšího českého politika. Proč nejoblíbenějšího?

Protože ještě nikomu se nepodařilo dostat lidovce přes 15 %, ovšem Jiří Čunek to dokázal. Establishment to vyděsilo natolik, že se jali Jiřího Čunka kriminalizovat a volat po jeho odstoupení z vlády. Došlo to dokonce tak daleko, že někteří méně bystří politici z jeho vlastní strany jej nazývají „Achillovou patou lidové strany“ (europoslanec Březina).

Čunek zdaleka není Achillovou patou strany. Naopak hyenismus a likvidace politických představitelů považuji za nevhodné a dokonce neslučitelné s Ústavou. A táži se stále dokola, jak někdo může volat po odstoupení demokratický zvoleného senátora, demokraticky nominovaného místopředsedy vlády? Proč a kdo za tím stojí, když nebyl vynesen rozsudek?

Presumpce viny je největší zrůdnost, s jakou jsem se v historii parlamentní demokracie setkal. Umožňuje kriminalizovat neprávem s účinkem politické likvidace oponenta. Dokonce tvrdím, že politik, proti němuž je vedena ostrá mediální kampaň by měl být veřejností chráněn.

KDU-ČSL má zkušenosti s likvidací svých politiků. Své by o tom mohl říct monsignor Šrámek, koneckonců i expředseda Bartončík, jehož likvidace Rumlovými lidmi na počátku devadesátých let navždy odsoudila lidovce k preferencím kolem deseti procent.

Stačí vzpomenout na tlaky na odstoupení Miroslava Kalouska v časech Čtyřkoalice, které vedly k jeho dočasné politické porážce. Pokud nyní KDU-ČSL vzdá boj o Čunka, vzdá boj o svou další politickou existenci.

Ti, kteří volají “Zbavte se Čunka“ nemají nejmenší zájem na tom, aby lidovci jako strana existovali. Dá se říci, že přípravy na sloučení s ODS jsou kuloárním tajemstvím, o kterém slušná média nepíšou, ale straničtí poštovní holubi si o něm cvrlikají na střechách, jako by dnes lidovci byli v agónii podobné KDS pod Pilipovým vedením.

A tak agentury soukromého mínění stále uveřejňují informace, jak se lidovci ocitli pod osm, jindy dokonce jen okolo pěti procent, zatímco skutečné preference se dle kuloárních informací zaměstnanců dotyčných společností pohybují kolem 15 %. To samé ostatně potkalo SNK Evropské demokraty, kteří sice neoficiálně mají tříprocentní podporu, ale agentury jim tvrdošíjně dávají procento jediné.

Kdo zde lže? Já, nebo ti, kteří tvoří veřejné mínění? Nemám zapotřebí fabulovat a nemám ani zapotřebí vést boj s větrnými mlýny. Můj cíl je otevírat oči těm, kteří ještě věří v mainstreamové sdělovací prostředky.

Jiřímu Čunkovi bych tímto vzkázal, aby neodcházel a aby dotáhl do konce svůj případ do plného očištění. Nemám žádný důkaz o jeho vině či nevině a v souladu s biblickým rčením tvrdím: „Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!“.