Nedávné rozhodnutí českého prezidenta vrátit Sněmovně zákon zpřísňující podmínky pro provoz lyžařských vleků, by nemělo být jen tak lehce překryto následnými událostmi. Václavu Klausovi se totiž podařilo zasáhnout hned tři mouchy jednou ranou. Zastal se jím dlouhodobě protěžované profesní skupiny, předvedl brilantní ideologickou exhibici a zejména dva měsíce před volbami v plné parádě ukázal, že je zde a připraven k činu.

Klausova slabost pro zasněžené svahy je dobře známa. Být po jeho, rejdí romantickými šumavskými údolími davy amatérských sportovců, osedlávají vleky a lanovky vedoucí na jihočeské velikány a krok za krokem likvidují nejvzácnější zóny národního parku.

V případě odmítnutí zákona, který říká, že výroba a provoz vleků by měly podléhat kontrole obvyklé na železnici, aby byla zajištěna vyšší bezpečnost lyžařů, však zaujala prezidentova hluboká zasvěcenost do tématu. Patrně má prezidentská kancelář zvláštní odbor drah a vlaků, či alespoň měření technologických norem. Jinak by Klaus sotva tvrdil, že zákon nevychází z věrohodných statistik nehod a úrazů, že technická povaha vleků se nedá srovnat se skutečnými drahami a že míra rizika spojená s jejich provozem je nesrovnatelně nižší, pročež není třeba na obojí uplatňovat stejná technická a administrativní měřítka. Provozovatelé velkých horských středisek, která odbornou obsluhou vleků již disponují, sice Klausovu argumentaci obratem vyvrátili, leč prezidenta, pravděpodobně doufajícího v podporu početného národa milovníků zimních sportů, v jeho názorech nezviklali.

Není divu. Jak od našich kovaných konzervativců víme, lyžování je typickou pravicovou zábavou. Kdo jiný by tedy měl být autoritou přes bílé radovánky než čestný předseda ODS?

Hlava státu nesouhlasí s údajnou snahou téměř každou lidskou činnost podrobit státní regulaci. „Zákon vychází z představy, že vše, co není regulováno, kontrolováno a preventivně svazováno, je podezřelé,“ vysvětlila své veto. V týdnech, kdy Mirek Topolánek nejspíš odpočívá na zasloužené dovolené, nám Václav Klaus v roli suplujícího lídra opozice naznačuje, jak otravný a z principu špatný je tlak levice na stanovování pravidel a lajnování hřišť. Možná by uvedl i další příklady: dohled státu nad nemocnicemi, zaštiťování homosexuálního partnerství zákonem či puntičkářská pravidla silničního provozu.

Podle prezidenta je schvalováno přespříliš zákonů a tuze hektickým tempem. Na tom něco je. Ovšem nezapomínejme, že ČR je zatím stále jen na půli cesty od totalitního režimu sovětského typu k liberální demokracii evropského střihu. Změnili jsme ústavní rámec, nastolili právní stát a zavedli tržní ekonomiku, nicméně zdejší legislativa, natožpak morálka západní úrovně nedosahuje. Nemluvě o tom, že chceme-li být standardní součástí Evropské unie, je v našem zájmu upravit zákony malého českého dvorku podle evropských zvyklostí.

Vytrvalá touha prezidenta republiky určovat směr pochodu je sympatická a dá se svým způsobem chápat. Moderní země se bez odvážných politických vůdců neobejde. Byl jím Masaryk a Havel, je jím i Klaus. Rozdíl mezi prvními dvěma jmenovanými a současným pánem Pražského hradu spočívá v tendenci zasahovat do každodenního dění, ba překračovat mandát daný parlamentním charakterem vlády. Český prezident nestojí na čele exekutivy, nepředsedá kabinetu, je ústavně „neodpovědný“ a oproti vládě není parlamentem ani odvolatelný. Proto by měl mírnit jak svá expozé v oblasti zahraniční politiky, tak nadužívání práva veta.

Jenže Klaus je Klaus a nám klepou na dveře sněmovní volby. Za posledních šestnáct let nebylo nikdy tak obtížné odhadnout jejich výsledky a narýsovat alternativy povolebního vývoje. Konzervativní blok občanských demokratů a lidovců je slabý, sociální demokraté odmítají vládnout s komunisty i s ODS, a vše završuje nástup Strany zelených, u níž se neví, je-li jí bližší levice či pravice a jak by se stavěla k projektu jakékoli menšinové vlády. Politické špičky to budou mít v červnu věru těžké. Dokáží vést kultivovaný dialog a hledat shodu, nebo se budou mydlit palicemi po hlavách jako dosud?

V nepřehledné situaci bude mít navrch státník zkušený, všemi mastmi mazaný – Václav Klaus. Také proto se nám dnes připomíná vetovanými zákony, ideologickými školeními a spanilými jízdami po regionech vzdálených (severní Morava) i blízkých (pražské obvody). Občane, neboj se, tatíček Klaus nedá této zemi padnout! A když bude nejhůř, osobně se vrhne do bitvy o velkou koalici, která by vedla k „stabilnímu politickému prostředí“ a jen tak mimochodem třeba i zajistila znovuzvolení stávajícího prezidenta…

O důvod víc, aby si politické strany nenechaly sebrat trumfy z rukou. Ne snad proto, že by Václav Klaus nebyl profesionál hrající první ligu. Posilování vlivu a neformálních (později formálních) pravomocí prezidenta však koliduje s českou ústavní tradicí a vychyluje náš politický systém k modelu prezidentské demokracie. Tančit podle not jednoho muže, zpochybňujícího navíc zákonnou regulaci a kontrolu, by mohlo být nebezpečné.

(ve zkrácené verzi vyšlo v deníku Právo 18.4.2006)

Autor je poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka