Na pražském magistrátu dlouhé roky jako náměstek primátora Jiří Paroubek dokazoval, že při řešení věcných problémů uměl hledat dohodu s každým, protože za prioritu považoval řešenou materii a nikoliv politické zakotvení osoby, se kterou jednání vedl. I od pražských zastupitelů ODS se mu za to dostávalo uznání, byť většinou šeptem.

Jako premiér vyzvedl téměř padlou sociální demokracii za pouhý rok do výšin až nečekaných a zasadil se o to, že v Česku je nejsilnější stranou na levici opět ČSSD, strana z nejstarších a přesto moderní, strana demokratická a v Evropě uznávaná, strana která přivedla zemi do NATO, do Evropské unie, která pomohla k životu česko-německé deklaraci a po osmi letech vládnutí i slušným ekonomickým výsledkům, jak dokládají statistiky.

Soudím, že česká média byla povinna si všimnout, že jimi trvale atakovaný a ironizovaný Paroubek - za údajnou přípravu k vládní kolaboraci s komunisty - byl prvním předsedou strany, kterému se podařilo umenšit vliv a význam KSČM způsobem, který budí úctu. Byl první, který pochopil, že izolace a zahánění komunistů do kouta jim jde náramně k duhu. Pochopil, že tím dostávají dárek – který kdyby byl rozbalen –, mohl světu zakrátko hlásat: Už dvacet let se KSČM na ničem špatném v této zemi nepodílí, je čistá, je nejvyšší čas dát jí důvěru i hlasy. Paroubek byl první, který se rozhodl komunistům žádné takové dárky nedávat. A uspěl. Vzal jim voliče i poslanecká křesla.

Je mi záhadou, proč si česká pravice této skutečnosti nevšimla a proč neocenila, že nejsilnější stranou na levici je v Česku opět Evropou uznávaná a respektovaná ČSSD. I její stesky, že Paroubek mluví trvale o povolební „stovce“ jsou falešné. Kdyby tak nečinil, nestál by přece pravici ani za pozdrav. Maximalizovat volební zisk je úkol všech předsedů stran, což je politická násobilka, kterou by měli ovládat i političtí komentátoři, kteří levici nemohou přijít na jméno.

Autor je bývalý senátor za ČSSD