Debata kolem návrhu na zprůhlednění financování politicky aktivních neziskových organizací vyvolala v posledních dnech překvapivě hlasitý povyk. Někteří komentátoři a (zejména opoziční) politici a političky hovoří dokonce o údajném ohrožení občanské společnosti nebo o pokusu umlčet kritické hlasy. Když se však člověk podívá na samotnou podstatu návrhu, zjistí, že je ve skutečnosti mnohem prostší – a také docela. Princip je totiž elementární. Pokud někdo vstupuje do veřejné debaty čistě jako občan, je to naprosto v pořádku a nikdo po něm žádnou zvláštní transparentnost nepožaduje, ani z povahy věci požadovat nemůže. Jiná situace ovšem nastává ve chvíli, kdy určitá organizace systematicky zasahuje do politiky: kupříkladu organizuje kampaně a hlasité demonstrace, mimo jiné i tlačí na přijetí nebo zrušení konkrétních zákonů, anebo (ne)přímo mobilizuje veřejnost proti vládním krokům. Anebo se snaží ovlivňovat voliče.

V takové chvíli už nejde jen o „nepolitickou“ občanskou aktivitu. Jde o faktické působení v politickém prostoru. A právě zde se nabízí jednoduchá otázka: máme právo vědět, kdo takovou činnost reálně financuje?

Myslíte si, že chce vládní koalice umlčet politicky aktivní neziskovky?

celkem hlasů: 1279Ano16 %(201 hlasů)Ne84 %(1071 hlasů)Nevím1 %(7 hlasů)

Politické strany a hnutí mají v tomto ohledu poměrně přísná a jasná pravidla. Musí mj. zveřejňovat své dárce, transparentně hospodařit a jejich financování kontroluje stát. Je to logické – kdo chce usilovat o moc nebo ji ovlivňovat, musí snést poměrně neúprosnou veřejnou kontrolu.

Báječný svět politických neziskovek

Ergo kladívko, proč by ale podobná elementární transparentnost neměla platit i pro organizace, které sice nejsou politickými stranami, ale reálně se snaží politiku ovlivňovat?

Současný stav je totiž do jisté míry asymetrický. Politické strany a hnutí jsou pod drobnohledem zákona, zatímco některé aktivistické organizace mohou vést velmi intenzivní kampaně, aniž by bylo jasné, odkud jejich peníze pocházejí. Veřejnost pak nemá šanci posoudit, zda jde o spontánní občanskou iniciativu, nebo o projekt financovaný konkrétními zájmovými skupinami – ať už domácími či zahraničními.

Požadavek transparentnosti přitom nikoho neomezuje v právu vyjadřovat své názory. Nikdo normální nezakazuje (ani v budoucnu zakazovat nechce) existenci neziskových organizací, nikdo jim nebrání kritizovat vládu ani prosazovat změny zákonů.

Jediné, co se po nich chce (respektive bude chtít), je transparentně přiznat, kdo jejich činnost platí. Mám dlouhodobě za to, že ve skutečně demokratické společnosti by tato základní otevřenost měla být samozřejmostí. Transparentnost není přece žádný trest ani forma cenzury. Je to základní „hygienické pravidlo“ veřejného života. Existuje taktéž mj. ve Spojených státech amerických, které jsou nám v ledasčem vzorem. Nebo již nepatříme na Západ?

Uberme na emocích

Možná by tedy stálo za to ubrat trochu emocí a vrátit se k podstatě věci. Nikdo přece ze Strakovy akademie (ani odjinud) neříká nedemokratické: mlčte.

Říká se jen něco mnohem prostšího: pokud vstupujete do politiky a veřejného prostoru, přiznejte otevřeně, za koho kopete a kdo vás financuje.

V zemi, která si zakládá na demokratických pravidlech, by to opravdu nemělo být považováno za skandální požadavek.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.