Jednou z jistot české politické scény je to, že se občas vynoří někdo s nápadem zakázat komunistickou stranu a její symboly. Nedávno se s tím vytasila trojice poslanců Spolu Marek Benda, Martin Dlouhý a Šimon Heller.

Těch pokusů bylo po roce 1989 několik a všechny měly jedno společné – vyšuměly do prázdna. A čím více proteklo za tu dobu vody ve Vltavě, tím více připomínají šturmování na minulou válku. Ne, že by se tedy komunisté své ideologie vzdali, ale v současnosti už připomínají jenom psa, který štěká, ale nekouše. Respektive oni už ani moc neštěkají. Můžou totiž mávat srpem a kladivem, jak chtějí, ale na to, aby u nás opět nastolili totalitní režim prostě nemají sílu. Voliče jejich značka už netáhne, a tak se pro loňské eurovolby schovali pod jinou – Stačilo! S ní do evropské parlamentu nakonec pronikli a mají reálnou šanci se dostat i do toho českého.

Zákaz propagace komunismu je tak dle mého soudu jenom gestem skupinky pozérů z koalice Spolu, kterým se chtějí zalíbit části svých podporovatelů. Ony nás totiž neohrožují ani tak nějaké symboly, protože už málokoho oslovují, ale skutečným nebezpečím pro naši svobodu a demokracii je něco jiného – komunistické myšlení. Lidé, kterým je vlastní, nazvěme „mentálními komunisty“. Jak se vlastně projevují? Ukažme si několik příkladů.

Pamětníci minulého režimu si jistě vzpomenou, jakými slovy (mimo jiné) tenkrát obhajovali komunisté své represivní zákony: „Kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát“. A dnes, více jak 35 let po jejich pádu, zaznívají od „mentálních komunistů“ podobná slova například při obhajobě notoricky známého §318a o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“. Tedy toho, který by člověk očekával spíše v trestním zákoníku nějakého totalitního režimu než v zemi, která se označuje za svobodnou a demokratickou.

Komunisté také rozdělovali společnost podle hesla „Kdo není s námi, je proti nám“. A kolik jejich „mentálních“ následovníků se řídí tímto heslem i dnes? Jen si vzpomeňme, jak se odkopali třeba v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy každého, kdo nesdílí jejich pohled na způsob řešení konfliktu a odmítá pokračování nesmyslného zabíjení, označují za nepřítele a kolaboranta.

Další oblíbenou disciplínou komunistů bylo přepisování historie a ani jejich „mentální“ pokračovatelé v tom nikterak nezaostávají. Třeba výrokem „Tuto zemi osvobodili Američané“, který před nedávnem vypustila z úst paní europoslankyně Danuše Nerudová. „Mentální komunistkou“ však není jen ona, ale také všichni, kteří říkají, že měla pravdu.

„Mentální komunisté“ mají se svými předchůdci společné také to, že jim vadí svoboda slova. Ti dřívější to zdůvodňovali tím, že by byla zneužívána „nepřáteli socialismu“ k jeho podkopávání, ti dnešní se zase zaštiťují „obranou demokracie“. Čímž však jen dokazují, že v ní vůbec nevěří. Skutečnou demokracii totiž nepoloží to, že někdo plácá nesmysly.

Občas se v médiích objeví nějaký průzkum, podle kterého část lidí považuje minulý režim za lepší než ten současný. Načež se spustí lamentování a moralizování, jak je možné, že je v tolika lidech komunismus tak zažraný. Podle mne však tito lidé netouží po návratu komunistické totality, ale pouze komunistického sociálního státu. On tedy byl spíše asociální, ale to teď nechme stranou. Jejich preferování minulého režimu tedy s komunistickým myšlením nesouvisí, protože oni netouží rozdělovat společnost, omezovat svobodu slova ani přepisovat historii. Oni se jen chtějí mít lépe a věří tomu, že za minulého režimu by tomu tak skutečně bylo.

Ono totiž být „mentálním komunistou“ vůbec neznamená, že dotyčný musel komunistický režim zažít na vlastní kůži. Ostatně autorka výše uvedeného výroku přepisujícího historii paní Danuše Nerudová se svým nečlenstvím v KSČ ráda chlubí. Přičemž nezmiňuje, že jí v roce 1989 bylo teprve deset. Ona je ostatně názorným příkladem toho, že „mentálními komunisty“ jsou často lidé, kteří se jinak staví do role nesmlouvavých komunistobijců. Jen se tím však snaží zakrýt svou skutečnou podstatu, neboť pro ně platí ono biblické:

Po jejich ovoci poznáte je…

Psáno pro deník TO