Zkuste si představit, že je po karanténě a po volbách. Lidé o nich klábosí v hospodě a padají otázky: Kdo sestaví vládu? Kdo povede finance, zahraničí, vnitro? Kdo bude poradcem pro národní bezpečnost? Tak tady prrr, fantazie překračuje meze. Kde by se tu vzal poradce pro národní bezpečnost? V zemi bez jeho tradice? V zemi, kde hlava státu uráží zpravodajské služby, kde se o tyto věci veřejně handrkují prezident s premiérem a rady profesionálů berou v potaz, jen když se jim hodí do krámu?

Ta výchozí scénka působí jako z Monty Pythons. Ale tím není řečeno, že Česko – stejně jako jiné země – takový džob a osobnost, jež by ho svou erudicí, znalostmi i autoritou zvládla, nepotřebují. Však ta idea nevzešla z prostředí Monty Pythons, ale bezpečnostních struktur a nastolil ji politický šéf NATO Jens Stoltenberg. Státy sice mají své tradice, pravidla i ústavní uspořádání, ale čelí problémům z valné části společným. I u nás už patří k běžné politické agendě: Máme pustit Rusy a Číňany do tendru na jaderné elektrárny? Máme svěřit sítě 5G firmě Huawei? Jak čelit hybridním hrozbám? Jsou to věci, které často překračují pravomoc resortů obrany či vnitra.

Samozřejmě že poradce pro bezpečnost by o tom sám nerozhodoval. Nejsme v prezidentském systému USA, kde má poradce pro národní bezpečnost téměř ústavní roli: za 68 let jím bylo 28 mužů a žen (z toho čtyři za Trumpa, což naznačuje, jakou roli jim přikládal). Nemůžeme pomýšlet na poradce typu Henryho Kissingera, jenž přiměl Nixona k uznání Maovy Číny. Ale ne že by se nehodila osobnost v těchto věcech kompetentní a navíc schopná o nich komunikovat s evropskými kolegy.

To vše je zatím jen spekulace. Ale jedno je jisté už teď. Aby mělo smysl poradce pro národní bezpečnost zavádět, musí tu nejprve být ústavní činitelé a politici schopní s ním konzultovat či si od něj nechat poradit. Pokud takové nemáme, leckdo by mohl říci, že už v tom spočívá jistá hrozba pro národní bezpečnost.