Aktuální rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, podle něhož ministerstvo vnitra porušilo práva SPD, když ho zařadilo do zprávy o extremismu za druhou polovinu roku 2022, není důvodem k oslavám tohoto hnutí. Je ale velmi dobrým důvodem k oslavě právního státu. A to je podstatně důležitější.

Česká politika má totiž jeden nepříjemný rys. Jakmile někoho označíme za extremistu, populistu, dezoláta nebo mu dáme jinou podobnou nálepkou, máme pocit, že jsme tím zároveň vyhráli argumentační spor. Jenže právní stát funguje jinak. V něm nálepka nestačí. Musí se přinést důkaz. A právě ten ministerstvo vnitra bývalé Fialovy vlády nepřineslo.

Soudce Tomáš Louda dospěl po komplexním dokazování k závěru, že z předložených důkazů bylo možné za předsudečně nenávistné označit pouze dva výroky. Což podle něj nestačí k tomu, že nenávistné výroky (či leckdy jen průpovídky) představují dominantní složku činnosti SPD. A právě „dominantní složka“ byla podmínkou, kterou si pro zařazování subjektů do zprávy o extremismu ministerstvo vnitra stanovilo.

Mimořádná zdrženlivost státu

Podle mého odborného názoru jde o klíčový moment případu. Stát si nemůže vytvořit pravidlo, podle něhož bude postupovat, a potom je v konkrétním případě obejít. Právě od toho máme princip právní jistoty a předvídatelnosti výkonu veřejné moci. Občan i politické hnutí musejí vědět, podle jakých kritérií stát rozhoduje. A stát má podle těchto kritérií rozhodovat. Platí to, i když je na druhé straně politické hnutí, jehož názory nám mohou připadat odpudivé, populistické nebo hloupé. To je velmi důležité poselství rozsudku.

Svoboda projevu není a nesmí být odměnou za správné názory, protože kdyby tomu tak bylo, nebyla by to svoboda projevu, ale státem licencované vyjadřování správných názorů. Mohu nesouhlasit s politikou SPD, považovat některé jeho výroky za nevkusné, přehnané či nebezpečné nebo být přesvědčen, že jeho politický program by České republice dlouhodobě neprospěl, ale z toho nevyplývá, že mám právo používat státní autoritu k tomu, abych toto hnutí označil za extremistický subjekt.

Ještě důležitější je jiná část rozsudku. Soud uvedl, že kritika Evropské unie a NATO nebo požadavek na vystoupení z těchto organizací nemůže být důvodem pro zařazení do zprávy o extremismu a předsudečné nenávisti. To je naprosto správně. Opravdová demokracie se totiž pozná nejen podle toho, jak chrání názory většiny, ale především podle toho, jak zachází s názory, které většina považuje za nepříjemné.

V opačném případě bychom mohli postupně dospět k velmi podivnému systému. Nejprve někoho označíme za extremistu, následně jeho názory prohlásíme za společensky nebezpečné, a nakonec se začneme divit, že dotyčný získává podporu, protože se stylizuje do role pronásledovaného. Stát, respektive jeho ministerstva a další orgány, by měl být v podobných věcech mimořádně zdrženlivý.

Kontrola veřejné moci

Ostatně, soud SPD nepřiznal omluvu. Nešlo tedy o žádné soudní prohlášení, že SPD je bezchybná či že její politika je správná. Šlo o něco mnohem prostšího, a zároveň důležitějšího: ministerstvo vnitra podle soudu neprokázalo, že splnilo podmínky, které si stanovilo. A přesně tak má soud kontrolovat veřejnou moc.

Nemá určovat či doporučovat, koho máme volit. Nemá rozhodovat, která politická strana je sympatická a která nikoliv. A rozhodně nesmí (ani nepřímo) nahrazovat politickou soutěž. Má výhradně říct: tady stát postupoval podle práva, a tady už nikoliv. Proto je aktuální pražský rozsudek dobrou zprávou pro všechny demokraty, včetně těch, kteří SPD nikdy volit nebudou.

Opravdový právní stát má jednu nepříjemnou vlastnost: pravidla, která dnes chrání našeho politického protivníka, mohou zítra chránit nás. A právě proto musí platit i pro SPD, i když se to třeba některým „milionářům“ nebude líbit.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.