V úterý dne 17. ledna 2012 rozhodla vláda, že Česká republika podá ve Švýcarsku občanskoprávní žalobu o vydání části zablokovaných peněz bývalých manažerů Mostecké uhelné společnosti až po výsledku odvolání proti zamítnutí žádosti o umožnění připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody po vypršení zákonné lhůty. Lhůta je dána zákonem, který asi Švýcarsko kvůli nám nezmění. Vláda pak nebude rozhodovat o připojení k švýcarskému trestnímu stíhání v adhesním řízení, neboť to je trestněprávní úkon, jehož použití jsme definitivně propásli. Včasným připojením bychom posílili pozici švýcarského žalobce a ušetřili spoustu peněz za drahé občanskoprávní řízení, jehož výsledek je nejistý.

Naopak úspěch žalobce může posílit české šance na úspěch v občanskoprávním řízení. Nehrozí-li propadnutí procesních lhůt pro uplatnění nároku na náhradu škody, bylo by moudré s žalobou počkat až po výsledku trestního řízení.

Nicméně sama skutečnost, že v této době vláda rozhoduje o výzvě, která byla našemu ministerstvu spravedlnosti doručena počátkem léta r. 2010, je pro náš stát zahanbující, protože jej usvědčuje ze špatného fungování státní správy. K ostudě by nedošlo, kdyby příslušné orgány plnily své zákonné povinnosti.

Podle platné mezinárodní smlouvy o právní pomoci mezi ČR a Švýcarskem je styčným místem pro vyřizování trestněprávní agendy ministerstvo spravedlnosti ČR. Pokud tedy obdrželo v r. 2010 švýcarskou výzvu k připojení, nebylo jeho povinností pouze její předání na státní zastupitelství. Obyčejná lidská slušnost žádala, aby Švýcarsku v rozumné lhůtě odpovědělo. Pro odpověď by si muselo obstarat odpovídající podklady.

Svou povinnost ovšem nemohlo splnit, protože pro jeho úředníky bylo 12 miliard pouhých "pár drobných", takže švýcarská výzva je nezaujala natolik, aby o ní informovali ministra nebo přímo nadřízeného náměstka (aspoň to vyplývá z mediálních výroků ministra nespravedlnosti).

Stejně tak v r. 2011 nestačilo předat švýcarskou nótu ministerstvu financí a dále se řídit zásadou "co tě nepálí, nehas". I v tomto případě vyplývala z mezinárodní smlouvy povinnost ministerstva vyřídit věc odpovědí švýcarským orgánům.

Tvrdí-li Jiří Pospíšil, že ve věci bylo příslušné ministerstvo financí, klame veřejnost. Připojení k trestnímu stíhání v adhesním řízení je trestněprávní úkon, jehož zprostředkování je podle zmíněné smlouvy věcí ministerstva spravedlnosti, samozřejmě na základě doklady doložené žádosti ministerstva financí.

Nechci zpochybňovat důvodnost kárných žalob, podaných v této souvislosti na čtyři státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (podrobnosti zde). Jejich případná selhání by ale neměla zastřít holou skutečnost, že "ryba smrdí od hlavy", čili výchozí odpovědnost ministra spravedlnosti, od které utíká stejně jako od odpovědnosti za "kauzu Čunek", v které sehrál roli capo di tutti capi.

Pro úplnost uvádím, že není úplně jasné, proč byla věc v r. 2010 postoupena ministerstvem na Vrchní státní zastupitelství v Praze (jak tvrdí pan ministr), když příslušným místem je mezinárodní odbor Nejvyššího státního zastupitelství. Ten není orgánem činným v trestním řízení, takže pro obstarání podkladů by se musel obrátit na Vrchní státní zastupitelství, nicméně by stejně byl průchozím místem a měl by povinnost odpovědět ministerstvu, jak jeho zadání vyřídil. Jedná se o úkony státní správy, v nichž je nejvyšší státní zastupitelství přímo podřízeno ministerstvu. Řeči o tom, že ministr NSZ neřídí, jsou v této souvislosti pouhé řeči, a to mírně nepřesné.

Vláda by měla tedy rozhodnout nejen o tom, zda ČR vydá značné finanční prostředky na nejistou občanskoprávní žalobu ve Švýcarsku (připojení v adhesním řízení by bylo mnohonásobně levnější), ale také o míře odpovědnosti ministrů spravedlnosti a financí za vznik této ostudy. Podle mého soukromého názoru nezaslouží-li odvolání oba, pak jeden z nich určitě.