Po výstřelu z Aurory, který minulou středu odpálil Pavel Rychetský se svými boys, je Česká republika až po uši nejen v krizi zdravotnické, ale i politické. V situaci hrozící katastrofou se demokratické režimy uchylují ke dvěma věcem, které však vyžadují státníka:

1. K předstoupení před veřejnost s pravdivým a otevřeným projevem, který nic nelakuje na růžovo, s takovým projevem, který pronesl k britskému lidu Winston Churchill 13. května 1940. Máme čtyři vrcholné ústavní činitele, prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše, předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka a předsedu Senátu Miloše Vystrčila, kteří by z titulu své funkce byli takového projevu právi. Především to ale bylo povinností Andreje Babiše. 

To on měl nejpozději v lednu vystoupit s projevem, v němž by sice nemusel slibovat „krev, pot a slzy“, ale otevřeně říci, že klausura bude pokračovat, že budou krachovat další firmy z oblasti služeb, že rodiče se budou i nadále trápit s dětmi doma, že ani kulhající očkování není samospasitelné a že nás čeká přinejmenším řada těžko snesitelných měsíců, než to nejhorší pomine. V takovém státnickém projevu by muselo zaznít i to, že se vláda nevyhne zpřísnění restrikcí, nekompromisním zásahům policie proti všem, kteří obcházejí nařízená omezeníí. 

Mělo by v něm být jasně řečeno, že současnou krizí není vinna vláda sama, že se na ní podepsala a podepisuje široká veřejnost, když kašle na proticovidová opatření, že vláda sama o sobě není schopná tuto krizi vyřešit, dokud bude veřejnost její opatření sabotovat, že každá parta lyžařů, která se ilegálně ubytuje v nějakém zimním středisku, odkládá návrat svých dětí do škol minimálně o týdny a ohrožuje na životech své rodiče a prarodiče a že tento stav není možné nadále tolerovat.

2. K vytvoření vlády národní jednoty, což je opět v gesci premiéra. Je veřejným tajemstvím, že ministr zdravotnictví Blatný nesedí právě pevně v sedle, a kdyby byl Babiš státník, nahradil by ho kandidátem opozice. A tuto rekonstrukci by mohl rozšířit i o křeslo ministra školství Roberta Plagy, který si též nevede nejlépe. Jeden z těchto postů by mohl nabídnout koalici Spolu, druhý pak koalici Pirátů a STAN, aby dokázal, že současná dvojitá krize je opravdu osudovou záležitostí celé společnosti, a nejen další politickou strkanicí v řadě. 

Zároveň by dal opozici šach – kdyby odmítla účast na vládě, obnažila by se jako ubohá banda politikářů, kdyby přijala, musela by přestat s neopodstatněnou kritikou a hlavně převzít svůj díl odpovědnosti. A společná práce vládních a opozičních stran ve vládě by určitě pozitivně ovlivnila jednání o novém volebním zákonu, byla by též přínosným počinkem k podzimním volbám a hlavně k povolebním vyjednáváním, která budou, pokud volby kvůli Rychetského výstřelu z Aurory vůbec budou, nejobtížnější za celou existenci České republiky.

Jenže dá se očekávat od premiéra a od dalších tří vrcholných ústavních činitelů, že budou mít koule, jako je měl Winston? Že se přestanou zbaběle bát o úbytek voličů, protože nejen hnutí ANO, ale i předáci opozice se dívají na voliče jako na prodejnou masu, která odevzdá hlasy tomu, kdo jí slíbí pár kaček navíc? Zřejmě politickým leaderům v tomto státě nedochází, že podle pořekadla „podle sebe soudím tebe“ si vlastně nastavují zrcadlo, že jsou to oni, kdo jsou schopní se kdykoli a kdekoli zaprodat za mísu čočovice. Současná krize je kromě jiného krizí mravní a koronavirus demaskoval morální kvality celé české společnosti, ale hlavně politické věrchušky. 

Nedá se tedy očekávat, že by si některý z politických předáků, ať už vládních nebo opozičních, uvědomil, že v českém národě stále existují lidé s mravním étosem, kteří by na výzvu státníkovu slyšeli, protože oni morální étos dávno ztratili.