Pruský generál, první náčelník školy generálního štábu v historii a vojenský teoretik Carl von Clausewitz se zapsal do širokého povědomí poučkou, že „válka je pokračováním politiky jinými prostředky“. Logickou přesmyčkou se dá odvodit, že „politika je vedením války jinými prostředky“. A takové války, jejíž intenzita nemá v české politice obdobu, jsme svědky již deset měsíců. Už nejde o běžný politický střet o zákony s různou sociální koncepcí, o morální principy a zásady, ale doslova o lidské životy, proto vojenská terminologie.
Deset měsíců strategické ofenzívy opozice
Ačkoli oba soupeři, na jedné straně vláda, potažmo hnuti ANO, na druhé opoziční strany, jmenovitě ODS, STAN, TOP 09 a Piráti, zaujali výchozí bojová postavení ihned po vytvoření menšinového kabinetu, válka se rozhořela naplno až poté, co se ukázalo, že koronavirová pandemie má obrovský politický potenciál, že se může stát superzbraní ve válce o výsledek příštích parlamentních voleb.
Během první vlny pandemie v březnu a květnu 2020 docházelo jen ke střetům průzkumných hlídek. Nikdo ještě nevěděl, jak dalece je covid-19 nebezpečný, a strach držel lidi pohromadě. I mladší ročníky se obávaly o život a celý národ dodržoval karanténní opatření, lidé si šili roušky a nosili jídlo hasičům a zdravotníkům. Postižení podnikatelé ještě měli finanční rezervy, děti měly z nečekaných prázdnin gaudium a jejich rodiče ještě nebyli psychicky unavení, a tudíž netvořili onen třaskavý volební potenciál, o nějž se nyní celá válka vede. Ke zvládnutí přispělo i to, že Babiš na jaře ještě nechápal význam pandemie jako politické munice a nechal boj proti ní v rukou odborníků z Ústředního krizového štábu.
Též opozice, přesněji řečeno parlamentní opozice, si teprve se zpožděním v plné šíři uvědomila, jakou zbraň na odstřelení Babiše v podobě koronaviru jí konečně osud seslal a začala připravovat ofenzívu. Zrodila se strategická koncepce, jejímž útočným hrotem se stalo tvrzení „vláda nekomunikuje, vláda špatně vysvětluje, vláda ignoruje naše rady“ – s nevysloveným dovětkem, že za všechny nezdary nese výhradní odpovědnost vláda, rozuměj Babiš. Tímto tvrzením pak opozice zahájila ofenzívu, která se plně rozvinula na podzim 2020, kdy Babiš vzal boj proti pandemii do svých rukou – a tím se hloupě vystavil opoziční palbě. Na této ofenzívě nebylo problematické, nakolik tvrzení opozice odpovídá či neodpovídá pravdě, ale to, že definitivně zpolitizovala koronavirovou pandemii, že jejím skutečným cílem nebylo ani tak potlačení koronavirové pandemie, ale odstranění Babiše z politiky v blížících se volbách.
Válku však vždy vedou dvě strany a Babiš nezůstal opozici nic dlužen. Jestliže v květnu odmítal akceptovat opoziční návrhy, tak nejen proto, že trpí nepotlačitelným nutkáním si vše podřizovat, ale též proto, aby se s nikým nemusel dělit o vítězné vavříny (a koncem května to na vítězství vypadalo) a mohl se v podzimních volbách 2021 prezentovat jako jediný vítěz nad covidem-19. To, co se pak stalo na podzim, však pro něho musela být studená sprcha. Jestliže koncem září nechal odejít ministra Vojtěcha, který trval na nošení roušek, a v říjnu vynadal poradcům, kteří žádali zesílení uzávěr z obav před blížící se druhou vlnou, a vetoval navrhovaná zpřísnění, učinil tak v domnění, že je pořád vítěz, že ofenzívu opozice odrazil a že politickou válku o hlasy voličů vyhrál. Realita však byla jiná, přišla listopadová krize a Babiš jako úplatek nabídl veřejnosti předvánoční uvolnění, přestože třeba ve Francii Vánoce zrušili.
V lednu se pak situace zvrtla ještě hůře, neboť trest za Vánoce a za ilegální silvestrovské veselí v zimních střediscích a soukromých bytech prohloubily mutace základního viru a parlamentní opozice okamžitě využila situaci k zesílení tlaku. Palici, kterou už od jara 2020 bušila do Babiše, ještě okovala tvrzením, že „vládní opatření nefungují“. To byl velmi chytrý útočný manévr, neboť nikdo už nezjistí, jak by lednová vlna pandemie proběhla, kdyby byla opatření jiná, ta, s nimiž se na tiskových konferencích oháněly nově vzniklé koalice Spolu a Piráti+tenťáci.
Opoziční ofenzíva, které byla Babišova vláda od jara 2020 vystavena, měla však velmi negativní celospolečenský dopad. Neustálé zpochybňování vládních opatření ze strany opozice v kombinaci s vyčerpáním finančních rezerv živnostníků a podnikatelů a psychickou únavou obyvatelstva vedlo k tomu, že veřejnost začala v čím dál větší míře nařízení porušovat. Je zbytečné se handrkovat, zda opatření selhávají proto, že jsou z principu neúčinná, nebo proto, že lidé na jejich dodržování kašlou, nebo se hádat o to, která příčina nese větší podíl viny, protože ta situace tu už je a dokládá jediné – že česká politická scéna je až po uši v urputné politické válce.
A ještě jeden důležitý faktor. Totálně manipulativní premiér se svým nutkáním vše si podřídit se jen utvrdil v přesvědčení, že všechno, co mu parlamentní opozice předkládá, jsou jen a jen podrazy. Česká politická válka se tedy zvrhla v poziční zákopovou válku.
Strategický zlom
Boj o prodloužení nouzového stavu, který se odehrál ve čtvrtek 11. února v Poslanecké sněmovně, nabyl charakteru zásadní bitvy, která podstatně přepsala strategickou situaci na frontě české politické války, nikoli však ve prospěch parlamentní opozice, jak by se na první pohled zdálo. Až do toho čtvrtečního večera měla opozice strategickou iniciativu vycházející z faktu, že může veškerou vinu svalovat na Babiše (což vůbec neznamená, že by byl nevinný!). Prosadila názor, že ačkoli Babišova vláda měla díky několikanásobnému schválení nouzového stavu všechny možné pravomoci, stejně s koronavirovou pandemií nic nesvedla. Opravdu silný argument, protože nouzový stav skutečně dával vládě vše, o co si řekla.
Na straně druhé však nouzový stav zbavoval opozici jakékoli odpovědnosti za chyby a přehmaty, a to včetně komunálních politiků, jako jsou třeba hejtmani a starostové. Někdo nedávno v nějakém komentáři na NP uvedl, že vláda a nikoli opozice je od toho, aby vládla. Ono to však není tak docela pravda, protože v demokracii se na vládnutí podílejí různé stupně státní správy, v našem případě krajští hejtmani, starostové a pod. A ti v drtivé míře příslušejí k opozici (ze čtrnáctí hejtmanů a primátora Prahy pouze tři reprezentují ANO a čtvrtý ČSSD).
Z toho, co se dělo ve čtvrtek večer v Poslanecké sněmovně, je zřejmé že opoziční poslanci uvažovali zkratkovitě jako onen čtenář a tím, že neschválili prodloužení nouzového stavu, odpovědnost za boj proti pandemii svalili prostřednictvím krajských hejtmanů sami na sebe. Ano, taktovku by stále měla vláda, respektive ministerstvo zdravotnictví a hlavní hygienik, ale realizace se všemi chybami a omyly a hlavně při nedostatku financí by spadala do působnosti hejtmanů.
Ve čtvrtek večer tedy Babiš získal prostředek, kterým by mohl přejít do protiofenzívy. Byl by to on, kdo by mohl všechny budoucí neúspěchy protikoronavirových opatření svalovat na opozici, na její hejtmany, takže opozici by nezbylo než přejít do defenzívy a hájit se tak, jak se minulých deset měsíců hájil Babiš.
Otázkou je, do jaké míry bylo Babišovo čtvrteční počínání plánované, zda past, do níž ve čtvrtek parlamentní opozice padla, vytvořil úmyslně. Pro tuto spekulaci by svědčilo, že v předcházejícím týdnu evidentně ztratil zájem o další vyjednávání a že na poslední schůzce s opozicí, svolané na 7:00 hod. 11. února, si počínal tak arogantně, že se účastníci předčasně rozešli. Nicméně o premiérovi je známo, že se takhle chová skoro vždy. Soudím, že Babiš nemá intelekt na takto propracovanou intriku, že v politice jedná čistě pudově, ovšem jeho instinkty jsou vynikající.
Víkendová vzpoura hejtmanů
Už ve čtvrtek večer po hlasování Poslanecké sněmovny většině hejtmanů došlo, jaký danajský dar jim jejich vlastní poslanci nadělili, a mnozí, např. jihočeský hejtman a předseda Asociace krajů Martin Kuba a karlovarský Petr Kulhánek, dali najevo nespokojenost s výsledkem a projevili obavy, že ke zvládání pandemie nebudou mít dostatečné prostředky. De facto se postavili proti svým partajním bossům a odhalili, že politická válka se vede pouze v nejvyšším patře politické scény, nikoli na komunální úrovni, kde se v zastupitelstvech neřeší, zda je Babiš trestně stíhaný. V pátek ráno i opozičním poslanců došlo, že šlápli do louže, což zajímavě doložil v sobotních LN Martin Zvěřina ve sloupku „Twitteroví vítězové“. Zatímco obě opoziční koalice běžně vydávají mnoho tiskových prohlášení denně, uvedl, v pátek dopoledne novináři žádný „vítězný“ tweet nedostali.
Čtvrteční hlasování pak vyústilo do víkendového jednání vlády přímo s hejtmany, kteří se rozhodli, že musí vzít věci do vlastních rukou. De facto to znamená obejití Poslanecké sněmovny totálně zablokované poziční politickou válkou. Možná to není dobře pro ústavu, ale pro ozdravení politického klimatu určitě ano. Do hry byli bezděčně vtaženi lidé, jejichž jediným zájmem není, aby si uhájili poslanecké sesle, ale kteří stojí v první linie boje proti pandemii, takže nemají čas ani chuť vést nějakou politickou válku. Na rozdíl od poslanců jsou hejtmani zvyklí spolupracovat napříč politickým spektrem, oni opravdu zápasí s koronavirem a nikoli s Babišem.
V sobotu a v neděli pak vzpoura hejtmanů vyvrcholila. Zřejmě nikdo nečekal, jak rychle se tito lidé z různých politických stran sjednotí a jako jeden muž požádají vládu o obnovení nouzového stavu – prostě proto, že na boj s pandemií na krajské úrovni nemají peníze a bez pomoci centra by nezvládli ani tlak na nemocnice. V Babišově zájmu pak bylo jim vyhovět, takže od nedělní půlnoci máme nový nouzový stav. Premiér očividně pokládá hejtmany za nepolitickou platformu, která na něho v průběhu jeho vlády nikdy tak zuřivě neútočila jako parlamentní opozice, a i přes svou manipulátorskou povahu je ochoten jim naslouchat. Oni totiž používají jiné výrazové prostředky.
Pokud člověk sledoval v televizi (ČT, Prima) reakce na čtvrteční hlasování Poslanecké sněmovny, nemohla mu neuniknout rozdílná dikce parlamentní opozice a hejtmanů, byť z téže politické strany. Například reakce senátorky Miroslavy Němcové obsahovala jen staré válečnické fráze, kdežto její stranický kolega hejtman Martin Kuba hovořil zcela věcně, a pokud se o někoho otřel, tak nikoli o Babiše, ale o své stranické parlamentní kolegy. Tento věcný přístup hejtmanů vedl k tomu, že vláda určitou racionalizaci proticovidových opatření do nového nouzového stavu zapracovala, což, doufejme, bude pokračovat. Dá se říci, že hejtmani vyšli do „země nikoho“ a poziční válku mezi oběma pevně zakopanými stranami rozhýbali. Jako celek tvoří nepolitickou platformu, která má v totálně zpolitizovaném českém prostředí značnou morální váhu a mohla by – jak si někteří předáci parlamentní opozice již uvědomili, v důsledku ohrozit jejich postavení.
Všechno špatné k něčemu dobré
Strategický zlom, které zamítnutí prodloužení nouzového stavu a následná aktivizace hejtmanů přinesly, má své pozitivní stránky. Tím hlavním kladem je, že se objevil způsob, jak zablokovaný konflikt mezi vládou a parlamentní opozicí obejít a přistoupit k věcnému jednání. Parlamentní opozice vzhledem k vystoupení hejtmanů už nemůže pouze udílet knížecí rady a premiér s nutkavými sklony vše podřizovat své vůli má partnera, kterého ani on nemůže podezírat z politických čachrů.
Dalším kladem (pro občany, nikoli pro politické koryfeje) pak je, že opoziční poslanci, jejichž jediným zájmem je hlídání volebních preferencí, budou konfrontování s vlastními hejtmany, kteří stojí v první bojové linii a nemají čas ani chuť vést nějakou politickou válku, protože oni opravdu zápasí s koronavirem a nikoli s Babišem. A to je dobrá zpráva i pro budoucnost, třeba se někteří z nich uplatní na kandidátkách do parlamentních voleb a vystřídají ty zabetonované opoziční poslance, jejichž jediným programem je nenávist k Babišovi. I kdyby si premiér za své chování řeznického psa nenávist zasloužil tisíckrát, základem žádného parlamentního boje nemůže být emoce.
Ústavní fronta politické války
Nedávný výnos Ústavního soudu otevřel novou frontu české politické války, když ústavní soudci poměrem 11 : 4 neváhali v rámci boje proti Babišovi riskovat stabilitu volebního systému a vůbec konání parlamentních voleb. Okamžitě po dohodě vlády s platformou hejtmanů se na této frontě objevil nový bijec za ústavní purismus, a to předseda Senátu Miloš Vystrčil. Ani on neváhá ve jménu jakési absolutní ústavní čistoty napadat nově vyhlášený nouzový stav, přestože signatáři této „dohody o příměří“ jsou i jeho straničtí kolegové, hejtman a předseda Asociace krajů Martin Kuba, plzeňská hejtmanka Ilona Mauritzová, královéhradecký Martin Červíček a Vítězslav Schreck z Vysočiny.
Vystrčil se sice halí do morálního pláště obhájce ústavy, ale zřejmě nemá morální problém s tím, jakou zdravotní hrozbu jeho počínání představuje. Litera ústavy je mu zřejmě cennější než životy lidí, než zhroucení zdravotnického systému. I když toto pominu, rád bych věděl, jak se jeho svědomí vyrovnává s faktem, že svým čtyřem stranickým kolegům, hejtmanům, vráží kudlu do zad, a na straně druhé, co si o jeho iniciativě soukromě myslí oni čtyři hejtmani. Je tohle začátek roztržky, která vyústí v rozpad ODS? Přitom ODS patří mezi strany, které Babišovi nejvíce vyčítají nedostatek komunikace. Zřejmě v této straně je komunikace mezi ústavními a komunálními činiteli ještě žalostnější.
Oběti české politické války
Tato válka, která má v historii české státnosti stěží obdobu, je příčinou, proč je Česko nejvíce postiženou zemí v Evropě. Se ztrátami na životech je to válka docela reálná. Nepochybně by počet mrtvých následkem pandemie neklesl na nulu, ani kdyby loni na podzim vznikla vláda národní jednoty, určitě by však byl mnohem nižší. A samozřejmě by byly nižší i ekonomické ztráty a dnes bychom nepředstavovali pro celou Evropu pandemickou hrozbu.
Odpovědnost za dnešní stav však nepadá pouze na Babiše, ale na všechny politické předáky bez rozdílu, protože tuto válku nemohli rozpoutat jinak než společně. A k jejich taktice patří a bude patřit svalovat veškerou vinu na druhou stranu. Kupříkladu parlamentní opozice napadá vládu, že začala pozdě pracovat na zákonu proti pandemii, který by odstranil nutnost stále dokola žádat o prodloužení nouzového stavu. Piráti si přihřívají polívčičku tvrzením, že vládu žádali o takový zákon již v dubnu 2020, nicméně se svým návrhem takového zákona vyrukovali až 20. ledna letošního roku. Otázka tedy zní, proč Piráti v rámci poslanecké iniciativy nepřišli se svým zákonem dříve? Soudím, že zástupci lidu, kterým by skutečně záleželo na blahu tohoto lidu, by místo atakování nekomunikativního premiéra přišli s takovým zákonem ještě na podzim loňského roku. Pro zisk volebních preferencí jsou však ataky výhodnější. A série nouzových stavů místo zákona je pochopitelně zase výhodnější pro Babiše.
Ačkoli se po neděli rýsuje cesta, jak z té poziční politické války ven, když hejtmani vlastně vytvořili něco jako „komunikační most národní jednoty“ a mohou přimět Babiše k rozumnějšímu jednání než parlamentní opozice, zemřelým to životy nevrátí. A zřejmě to situaci neulehčí. Jestliže oběti pandemie představují ty, jimž se ve vojenském žargonu říká kolaterální ztráty, pak zdravotníci by se dali nejspíše označit jako trestní jednotky, které se nasazují do boje na ty nejnebezpečnější úseky bez ohledu na vyčerpání, posttraumatické šoky a psychická zhroucení. Všechny příznaky, jimiž trpí například veteráni z válek v Zálivu, lze dnes najít mezi českým zdravotnickým personálem (o čemž mám informace přímo z „fronty“). Zdravotníci totiž nenesou jen celou tíhu boje s pandemií, ale navíc zátěž politické války, kterou nezpůsobili, zatímco skuteční pachatelé se maximálně namáhají předstoupit na tiskových konferencích před mikrofony a sdělovat folku svoje moudra, nebo na ČT 24 mlátit prázdnou slámu s Václavem Moravcem.
Psáno na základě informací do poledne 15. 2. 2021