Na první pohled to vypadá jako neškodný protest řidičů, kteří se bouří proti byrokratům z Bruselu, ekologickým regulacím a drahému benzínu. Na billboardech Motoristů sobě se smějí vousatí muži v motorkářských bundách, kolem nich trikolóra a slogany o „svobodě na silnici“ a „ochraně českého způsobu života“. Jenže pod nablýskanou vrstvou automobilového populismu se skrývá cosi mnohem temnějšího – mentalita, která má své kořeny v mužském resentimentu, kultu síly a odporu k modernímu světu.

Motoristé sobě – hnutí vedené Petrem Macinkou a jeho mediální hvězdou Filipem Turkem – přerostli během několika měsíců z marginálního spolku nespokojených řidičů v plnohodnotný politický projekt. Turek, dříve známý především jako automobilový influencer, se stal symbolem „odvahy říkat věci na rovinu“. A Macinka, bývalý spolupracovník prezidenta Klause, dodává celé věci ideologický rámec: odpor proti EU, Green Dealu, „genderovým šílenostem“ i „liberálním elitám“.

Na první poslech to může znít jako běžná pravicová kritika. Ale když se podíváme pozorněji, najdeme znepokojivě mnoho společných tónů s americkým hnutím Proud Boys – mužským extremistickým spolkem, který se proslavil násilím a účastí na útoku na Kapitolu v roce 2021. A právě proto se nabízí otázka: nejsou Motoristé sobě jen naší českou verzí Proud Boys?

Kult mužnosti, hněvu a síly
Proud Boys vznikli v USA jako reakce na kulturní změny posledních desetiletí. Jejich zakladatel Gavin McInnes prohlásil, že „Západ je nejlepší civilizace na světě“ a že je třeba ji bránit před „feministkami, imigranty a socialisty“. Tato směs nostalgie, frustrace a maskulinní identity se stala motorem pro celou generaci mužů, kteří se cítí ztraceni v moderním světě rovnosti a nejistot.

Turek a Macinka hrají na velmi podobné struny. Když Filip Turek pózuje s motorkářskou helmou ozdobenou symbolem řecké neonacistické Zlaté úsvity, nebo když zvedá ruku do gesta připomínajícího nacistický pozdrav, není to jen „vtip“ či „provokace“. Je to signál. Znak sounáležitosti s určitou estetikou moci a nadřazenosti, která odmítá „slabost“ liberální demokracie.

Stejně tak Macinka, muž s dokonalým instinktem pro mediální polarizaci, ví přesně, na jaké city hrát. Když mluví o „genderové totalitě“, „klimatickém fanatismu“ či „autofobii“ – nenabízí politické řešení. Nabízí emoční ventil. Slíbí svým voličům, že je zbaví pocitu, že už svět nepatří jim.

Motoristé sobě nejsou hnutím řidičů. Jsou hnutím mužů, kteří se bojí, že už nejsou pány silnic – ani svého života. Zatímco američtí Proud Boys pochodují s vlajkami a zbraněmi, ti čeští sedí za volantem. Auto je jejich symbol svobody, moci a identity. Není náhoda, že Turek s Macinkou budují celý politický jazyk kolem motorismu. „Auto je poslední místo svobody,“ opakují v rozhovorech. Ale v jejich představě to není jen o dopravě. Je to o odporu vůči světu, kde už nemají privilegium zastavit dopravu, vypouštět CO2 bez viny, ani urážet bez následků.

Auto jako posvátný objekt českého muže – to je dokonalý nástroj pro populistickou mobilizaci. Stejně jako Trump ve Spojených státech sliboval návrat „ztracené velikosti“, Motoristé slibují „návrat normálnosti“. A v té normálnosti je žena u sporáku, auto na benzín a Evropa bez Bruselu.

Normalizace extremismu
Motoristé sobě zatím nejsou násilnou organizací. Neexistují žádné důkazy o tom, že by měli struktury podobné paramilitárním skupinám typu Proud Boys. Ale jejich rétorika – a jejich estetika – připravuje půdu pro normalizaci hnědého extrémismu.

V zemi, kde je fašismus spojen především s historickými obrazy Hitlera a Protektorátu, se nová pravice učí jinak. Je ironická, popkulturní, „cool“. Turek se usmívá do kamery, Macinka se směje „přehnané korektnosti“. Když je někdo obviní z rasismu nebo sympatií k nacismu, obrátí to v žert. „To už se dnes nesmí ani říct, že mám rád Česko?“

Z autorova Twitteru