Politická strana nežije pouze z programu, názvu a volebního sloganu. Tyto věci jsou důležité, ale samy o sobě nestačí. Skutečná síla vzniká teprve tehdy, když za nimi stojí lidé, kteří dokážou program proměnit v důvěryhodné jednání, udržet směr, vysvětlit kompromisy a nést odpovědnost za vlastní slova. Právě zde dnes leží hlavní problém Motoristů sobě.

Motoristé vstoupili do české politiky jako projekt, který měl oslovit voliče unavené z moralizování, zeleného aktivismu, bruselské byrokracie a postupného rozpouštění pravicové politiky v opatrném vládním středu. V tomto smyslu jejich úspěch nebyl náhodný. Zachytili reálnou poptávku. Část voličů skutečně hledala sílu, která bude mluvit přímočařeji, méně ustrašeně a méně podbízivě vůči dobovým módám. Jenže zachytit nespokojenost není totéž jako vytvořit z ní trvalou politickou stranu.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi protestním efektem a skutečnou politickou způsobilostí. Protestní projekt může vyrůst rychle, protože se opírá o náladu. Strana však musí obstát i ve chvíli, kdy nestačí říkat, proti čemu je. Musí ukázat, kdo ji skutečně vede, jaký má pevný směr a zda její představitelé umějí dělat politiku i po volbách. Motoristé zatím ukazují, jak rychle se protestní energie vyčerpá, pokud ji nenesou dostatečně silné osobnosti.

To je zvlášť patrné ve srovnání s projekty, které v české politice skutečně stály na výrazných osobnostech. ODS po Václavu Klausovi sice zůstala významnou stranou, ale dlouhodobě nedokázala najít stejně pevné ideové a personální těžiště. Nejde o to, zda člověk s Klausem souhlasí, nebo nesouhlasí. Podstatné je, že dokázal ODS vtisknout jasný jazyk, jasný konflikt a jasnou představu o tom, proč má tato strana existovat. Po jeho odchodu se ODS postupně pokoušela být stranou odpovědného vládnutí, proevropskou konzervativní stranou, protibabišovskou stranou, liberálně-pravicovou stranou i stranou návratu ke klasické pravici. Výsledek působí rozkolísaně, protože chybí osobnost, která by tyto vrstvy spojila do jednoho přesvědčivého politického celku.

Podobně sociální demokracie po Miloši Zemanovi nikdy nenašla osobnost se srovnatelnou schopností mobilizace. Zeman nebyl jen předsedou. Byl politickým strojem, jazykem, konfliktní strategií i zdrojem autority. Po jeho odchodu sociální demokracie ještě nějakou dobu existovala, měla funkcionáře, ministry i historii, ale postupně ztrácela schopnost působit jako živý subjekt. Ukázalo se, že historická značka bez lidí schopných nést politický spor slábne.

Motoristé tento problém nezdědili po desetiletích vládnutí. U nich se objevil téměř okamžitě. Pokusili se navázat na část klausovské pravice, ale místo skutečné obnovy vznikla spíše imitace. Politická tradice se nedá obnovit tím, že se převezme několik slov, gest a nálad. Nestačí připomenout staré spory o Evropu, klima, stát a svobodu. Je třeba mít lidi, kteří umějí tyto spory vést na úrovni odpovídající vládní odpovědnosti. A právě v tom Petr Macinka, Filip Turek a Boris Šťastný zatím selhávají každý trochu jiným způsobem.

Petr Macinka dlouho působil jako člověk schopný formulovat politickou kritiku. Jenže schopnost komentovat politiku není totéž jako schopnost ji dělat. Komentátor může být ostrý, zkratkovitý a jednostranný. Politik, který chce být brán vážně, musí navíc umět nést odpovědnost za důsledky svých slov, vyjednávat, rozlišovat mezi efektní větou a použitelným rozhodnutím a především vysvětlovat voličům, proč se strana chová tak, jak se chová. U Macinky je zatím příliš často vidět spíše opoziční rétorika než schopnost budovat stabilní stranickou politiku.

Filip Turek představuje jiný problém. Je mediálně výrazný, umí přitáhnout pozornost a dokázal oslovit voliče, kteří v něm viděli protiváhu uhlazené politické mluvy. To však ještě není politická kvalifikace. Popularita, provokace a schopnost vyvolat pozornost nejsou totéž jako státnická způsobilost. Turek se stal symbolem odporu proti určitému typu kulturní a veřejné atmosféry, ale zatím není přesvědčivé, že by se z tohoto symbolu stal politik schopný nést dlouhodobou odpovědnost. Problém není v tom, že by politik musel být šedý úředník. Problém je v tom, že mediální viditelnost se sama od sebe nemění ve schopnost vládnout.

Boris Šťastný představuje v tomto ohledu nejzávažnější případ, protože u něj nejde jen o styl, mediální obraz nebo osobní vystupování. Jeho návrat do vysoké politiky ukazuje slabinu, která je pro Motoristy ještě nebezpečnější: neschopnost otevřeně přiznat rozpor mezi předvolebním obrazem strany a jejím dnešním vládním jednáním. Pokud představitel Motoristů veřejně obhajuje postoje hnutí ANO, které odporují tomu, co Motoristé slibovali svým voličům, měl by alespoň poctivě říci, že jde o kompromis. Vláda je vždy kompromis. Koaliční politika je vždy kompromis. Ale kompromis se nesmí vydávat za naplnění původního programu, pokud jím zjevně není.

Právě zde vzniká největší zklamání voličů Motoristů. Mnozí z nich zřejmě nehlasovali pro to, aby vznikl další přívěsek hnutí ANO. Hlasovali pro samostatnou politickou sílu, která bude schopna hájit vlastní program, vlastní jazyk a vlastní voliče. Pokud se však po volbách ukazuje, že představitelé Motoristů obhajují politiku silnějšího partnera, aniž by byli ochotni pojmenovat vlastní ústupky, nejde už pouze o běžný kompromis. Jde o ztrátu identity.

Motoristé proto nejsou zklamáním jen proto, že museli vstoupit do kompromisů. To je v politice normální. Zklamáním jsou proto, že jejich hlavní představitelé zatím neprokázali schopnost tyto kompromisy důvěryhodně vysvětlit. Macinka působí spíše jako komentátor než jako státník, Turek jako mediální tvář, která se obtížně mění v odpovědného politika, a Šťastný jako příklad návratu, který místo samostatné politické linie vede k přizpůsobení se silnějšímu partnerovi. Dohromady to nevypadá jako obnova pravice, ale jako rozpad předvolební iluze.

Zde se vrací obecnější pravidlo české politiky. Úspěšnost strany stojí na schopnostech osob, které ji vedou. Značka může pomoci, nostalgie může přivést první voliče, protestní nálada může otevřít dveře. Ale potom musí přijít skutečná práce. Pokud nepřijde, ukáže se, že strana nemá vlastní těžiště. Motoristé dnes působí jako projekt, který si spletl viditelnost s politickou váhou a hlasitost s autoritou.

Důležité je také to, že úspěšnost určité osoby v politice není trvalá vlastnost. Člověk, který byl v určité době úspěšný, nemusí být úspěšný znovu. Projekt, který kdysi dával smysl, nelze po letech jednoduše obnovit novými tvářemi, které převezmou jeho rétoriku. Návraty do politiky bývají obtížné právě proto, že se změnila doba, jazyk i očekávání voličů. A pokud se k tomu přidá nedostatek skutečných schopností, výsledek může působit až trapně.

V tomto smyslu je pokus Motoristů o oživení části klausovské tradice téměř učebnicový. Klausovská politika měla své chyby, ale měla strukturu, strategii a autoritu. Motoristé převzali část jejího slovníku, ale zatím neprokázali schopnost nést její váhu. Proto se jejich projekt tak rychle dostává do vnitřního rozporu. Chtěli být výraznou alternativou, ale v praxi působí jako slabší doplněk silnějšího hnutí. Chtěli být obnovou pravice, ale zatím ukazují hlavně limity lidí, kteří ji mají obnovovat.

Jako doplněk k této úvaze stojí za zmínku i hnutí ANO. Také ono je do značné míry osobním politickým projektem, jenže s jedním zásadním rozdílem: Andrej Babiš je skutečně silný politický nositel. Lze s ním nesouhlasit, lze jej kritizovat, ale nelze popřít, že dokázal vytvořit mimořádně účinný aparát, dlouhodobě mobilizovat voliče a udržet své hnutí jako hlavní sílu české politiky. Právě proto má ANO problém opačný než Motoristé. Motoristé trpí slabostí svých hlavních postav. ANO může jednou narazit na to, že je na své hlavní postavě závislé příliš.

Je velmi pravděpodobné, že ANO je na Andreji Babišovi závislé víc, než samo připouští. Má aparát, poslance, ministry, regionální struktury i profesionální provoz. Jenže jeho skutečným těžištěm je Babiš. On je značka, konflikt, mobilizační energie i hlavní důvod, proč velká část voličů ANO volí. Bez něj by se mohlo ukázat, že ANO není pevně institucionalizovaná strana, ale mimořádně úspěšný osobní projekt.

Z toho plyne paradox prezidentské volby. Pokud by Andrej Babiš kandidoval, měl by vysokou šanci uspět nejen díky svým příznivcům. Nelze vyloučit, že by pro něj hlasovala i část lidí, kteří hnutí ANO jinak odmítají. Ne proto, že by se z nich stali jeho stoupenci, ale proto, že by jeho odchod na Hrad považovali za cestu k oslabení ANO. Takový hlas by nebyl hlasem důvěry, ale strategickou úvahou: dostat Babiše z každodenní stranické politiky a tím vystavit ANO zkoušce, kterou zatím nemuselo podstoupit.

Tato úvaha není hlavním tématem Motoristů, ale dobře ukazuje totéž pravidlo. Strany nejsou abstraktní stroje. Stojí na lidech. Když mají silného nositele, mohou růst i navzdory odporu části veřejnosti. Když ho nemají, mohou rychle ztratit smysl i přes příznivé okolnosti. ANO má možná svého hlavního nositele až příliš silného. Motoristé zatím ukazují, jak vypadá projekt, který žádného skutečně silného nositele nemá.

A právě proto je jejich současné fungování tak velkým zklamáním. Ne proto, že by každé jejich rozhodnutí muselo být špatné. Ne proto, že by kompromis byl sám o sobě zradou. Ale proto, že strana, která slibovala samostatnost, odvahu a návrat pravice, zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, čím vlastně je. Pokud má být jen hlasitějším doplňkem ANO, pak to měli její představitelé říci voličům před volbami. Pokud má být něčím víc, musí to být vidět nejen na billboardech a v rozhovorech, ale především v jednání.

Motoristé sobě tak nejsou jen příběhem jedné nové strany. Jsou připomínkou staré pravdy: program bez schopných lidí je jen text. Značka bez osobnosti je jen obal. A nostalgie po bývalé politice se velmi snadno změní ve frašku, pokud ji mají nést lidé, kteří na ni nestačí.