V debatních vystoupeních ministra Borise Šťastného je dobře vidět jeden výrazný rys stylu, který dnes Motoristé v politice používají. Nejde pouze o běžnou vládní obranu nepříjemných rozhodnutí. U Šťastného se opakovaně objevuje specifický způsob uvažování: na věcnou otázku neodpovídá věcnými důvody, ale odkazem na proceduru, kompetenci nebo formálně správný postup. Když vláda něco schválí, má to být demokratické, protože o tom hlasovala. Když se prodává státní podnik, má to být obhajitelné, protože stát se údajně má řídit určitými obecnými principy. Když se vybírá nový náčelník Generálního štábu, má být normální, že vláda rozhodne i proti postoji ministra obrany, protože rozhodnutí formálně patří vládě.

Na první pohled to může působit rozumně. Stát přece musí mít pravidla, vláda musí rozhodovat a demokracie se nemůže pokaždé zastavit jen proto, že někdo nesouhlasí. Jenže právě tady začíná podstatný rozdíl, který se v politické debatě často ztrácí. Procedurální argument je platný pouze jako minimální odpověď. Říká, že rozhodnutí bylo přijato oprávněným orgánem a řádným postupem. Neříká však, že bylo dobré. Procedura vysvětluje, proč rozhodnutí platí. Nevysvětluje, proč je správné.

Jestliže vláda hlasuje, vznikne rozhodnutí. Samotné hlasování ale ještě nedokazuje, že vláda rozhodla moudře, hospodárně, strategicky nebo ve veřejném zájmu. Demokraticky se mohou přijímat i rozhodnutí špatná, krátkozraká nebo účelová. Procedura chrání stát před svévolí a dává rozhodnutí právní rámec, ale nechrání ho před omylem. Pokud se tedy politik spokojí pouze s konstatováním, že rozhodnutí prošlo řádným procesem, říká jen velmi málo o jeho skutečné kvalitě.

V případě Borise Šťastného je tento styl komunikace důležitý ještě z jiného důvodu. Šťastný není v Motoristech okrajovou postavou. Patří k jejich nejviditelnějším představitelům a jeho vystupování proto ukazuje víc než jen osobní komunikační návyk jednoho politika. Ukazuje širší způsob, jakým Motoristé často překládají politiku do jazyka řízení, kompetencí a řádného postupu. Právě proto je jeho styl zajímavý nejen osobně, ale i politicky.

Motoristé se veřejnosti představují jako strana zdravého rozumu, praktického řízení a odporu k ideologii. To je politicky srozumitelné a pro část voličů jistě přitažlivé. Jenže tento styl má svou slabinu. Když se politická otázka příliš rychle převede na otázku procedury, zmizí z ní podstatný obsah. Otázka, zda má stát prodat určitý podnik, se změní v otázku, zda stát obecně má nebo nemá podnikat. Otázka, zda je vhodné přehlasovat ministra obrany u nejvyšší vojenské funkce, se změní v otázku, kdo má formální kompetenci podat návrh. Otázka, zda je rozhodnutí správné, se změní v otázku, zda bylo přijato oprávněným orgánem.

Tím vzniká zvláštní druh politického minimalismu. Tento způsob argumentace nepůsobí jako klasická ideologie, protože se neodvolává na velké dějinné ideje. Působí spíše jako manažerský jazyk provozního řízení. Jenže právě v tom je jeho problém. Stát není pouze organizace, kterou je třeba efektivně řídit. Stát je také soubor institucí, odpovědností, veřejného majetku a bezpečnostních vztahů. U takových věcí nestačí říci, že rozhodl příslušný orgán. Je třeba vysvětlit, proč rozhodl dobře.

Když se někdo ptá, zda je správné prodat státní podnik, nestačí odpovědět, že stát nemá podnikat, že existují určité principy správy státu nebo že vláda k takovému rozhodnutí má pravomoc. Skutečná otázka zní jinak: jakou má podnik pro stát hodnotu, zda plní strategickou funkci, zda jeho prodejem stát neztrácí důležitý nástroj, zda se neprodává za cenu, která neodpovídá jeho dlouhodobé hodnotě, zda kupující nezískává nepřiměřeně silnou pozici a zda problémem není spíše špatná správa než samotné vlastnictví. Teprve po zodpovězení těchto otázek lze rozumně posoudit, zda je prodej správný.

Podobné je to u jmenování náčelníka Generálního štábu. Formálně může být vše v pořádku: náčelníka Generálního štábu jmenuje prezident na návrh vlády, nikoliv na osobní návrh ministra obrany. Z toho ale neplyne, že je politicky a institucionálně samozřejmé, aby byl ministr obrany u tak zásadní personální otázky přehlasován. Náčelník Generálního štábu není běžná úřednická funkce. Jde o nejvyššího profesionálního vojáka státu, klíčovou osobu pro velení armádě, její připravenost a dlouhodobý rozvoj, a současně hlavního vojenského partnera ministra obrany.

Jestliže je ministr obrany v takové otázce přehlasován, nelze to jednoduše označit za normální provoz vlády. Může to být legální. Může to být dokonce v konkrétní situaci věcně správné. Ale právě proto to vyžaduje mimořádně jasné vysvětlení. Ministr obrany nenese pouze dekorativní odpovědnost. Má politicky odpovídat za resort, za armádu a za její řízení. Pokud u nejdůležitější personální otázky svého resortu nemá rozhodující vliv, vzniká přirozená otázka, co jeho odpovědnost vlastně znamená. Jestliže odpovídá za armádu, ale o jejím nejvyšším vojenském představiteli rozhoduje vláda proti jeho postoji, pak se jeho role přinejmenším politicky oslabuje.

To samozřejmě neznamená, že ministr obrany musí mít vždy poslední slovo. Ani to neznamená, že premiér nebo vláda nesmějí rozhodnout jinak. Vláda je kolektivní orgán a premiér nese odpovědnost za její celkové směřování. Znamená to však, že takové rozhodnutí nelze odbýt větou, že je to v kompetenci vlády. To je odpověď na otázku, kdo smí rozhodnout. Není to odpověď na otázku, proč je správné rozhodnout právě takto. A právě tento rozdíl je pro důvěru ve fungování státu podstatný.

V tom je obecnější slabina této argumentace. Zaměňuje kompetenci za správnost. Kompetence říká, kdo má pravomoc. Správnost vyžaduje důvody. V dobře fungujícím státě nestačí, aby rozhodnutí prošlo procedurou. Musí být také srozumitelně obhájeno vzhledem k účelu instituce, které se týká. U státního podniku je tímto účelem správa veřejného majetku a ochrana veřejného zájmu. U armády je tímto účelem bezpečnost státu, kontinuita velení a důvěra mezi politickým a vojenským vedením. Pouhá procedura tyto otázky neřeší.

Tento rozdíl se v české politice často ztrácí. Politici si zvykli, že když ukážou na formální pravidlo, považují debatu za ukončenou. Vláda hlasovala. Sněmovna schválila. Koalice se dohodla. Kompetence byla dodržena. Jenže veřejnost se oprávněně neptá pouze na to, zda rozhodnutí prošlo. Ptá se také, zda dává smysl.

Demokracie není jen mechanismus sčítání hlasů. Je to také povinnost rozhodnutí vysvětlovat. Hlasování dává vládě právo rozhodnout, ale nedává jí právo vyhnout se věcné odpovědnosti. Jestliže politik odpovídá na věcnou kritiku poukazem na proceduru, vypadá to, jako by říkal: rozhodli jsme, a tím je věc vyřízena. Jenže tím věc vyřízena není. U významných rozhodnutí státu je třeba vysvětlit nejen to, že byla přijata, ale také proč byla přijata právě takto.

Procedurální argumentace má samozřejmě své místo. Je důležité vědět, zda rozhodnutí přijala oprávněná instituce a zda byl dodržen zákon. To je však začátek debaty, nikoliv její konec. Veřejná moc není soukromý podnik, kde vlastník prostě rozhodne. Stát spravuje cizí majetek, veřejné instituce a bezpečnostní struktury. Proto musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelná nejen právně, ale i rozumově. Občan nemusí být účastníkem vládního hlasování, ale má právo slyšet, proč vláda považuje konkrétní řešení za lepší než dostupné alternativy. Bez toho se politika mění v administraci moci: rozhodnutí existuje, protože bylo přijato.

U prodeje státního podniku je třeba vysvětlit hospodářský a strategický smysl. U jmenování náčelníka Generálního štábu je třeba vysvětlit institucionální a bezpečnostní logiku. U každého zásadního rozhodnutí vlády je třeba vysvětlit, proč zvolené řešení obstojí lépe než alternativy. Když se místo toho opakuje, že vláda rozhodla, že postup je demokratický a že kompetence jsou jasné, nejde o silnou obhajobu. Jde spíše o úhyb. Formálně korektní, ale obsahově slabý.

Problém tedy není pouze v tom, že ministr Šťastný připomíná pravidla. Pravidla jsou nezbytná. Problém je v tom, že z pravidel dělá náhradu za důvody. A protože Šťastný patří k nejviditelnějším představitelům Motoristů, má tento problém širší význam. Ukazuje slabinu jejich politického stylu: schopnost rozhodnutí formálně obhájit je často silnější než schopnost věcně vysvětlit, proč je rozhodnutí správné.

Motoristé chtějí působit jako strana praktického rozumu. Praktický rozum ale není totéž co procedurální sebejistota. Vláda může rozhodnout. Ale právě proto musí vysvětlit proč. Hlasování říká, kdo vyhrál. Neříká, zda měl pravdu.