Psal mi jeden vážený brněnský advokát, že včera sledoval Otázky Václava Moravce a jeho pětiletá vnučka mj. glosovala: „Proč ten pán tomu druhému neustále skáče do řeči a nenechá ho domluvit? Skákat do řeči se přece nesmí, dědo, že? To mi furt říká máma, i nám to říkají ve školce. On to jako nevííí?“ rozhořčila se mladá divačka. Jména aktérů – Václav Moravec a Petr Macinka – samozřejmě ta malá „analytička“ neznala, i když šlo o dceru a vnučku (v jedné osobě) od advokátů.

Vedení diskusního pořadu Otázky Václava Moravce se v posledních letech stává stále větším problémem České televize. Nejde o jednotlivý přešlap, ale o dlouhodobý trend, který má k nezávislé veřejnoprávní debatě čím více dál a dál.

Moderátor, jenž by měl být především nestranným garantem férové diskuse, dnes působí spíše jako její aktivní účastník – místy až politický aktér. Nevídaně aktivistický, podjatý a afektovaný styl, neustálé skákání do řeči hostům – politikům/političkám a zjevná jednostrannost kladených otázek podkopávají samotnou podstatu veřejnoprávního formátu.

Diváctvo (jak se dnes moderně hyperkorektně říká) nemá sledovat duel moderátora s vybraným hostem, nýbrž střet argumentů mezi hosty samotnými. Pokud se však moderátor stává tím nejvýraznějším hlasem ve studiu, přestává pořad plnit svou základní funkci. Nota bene toho si intuitivně povšimla i ta malá divačka z úvodu našeho komentáře.

Má to vůbec cenu? A jakou?

Není proto divu, že stále více lidí zpochybňuje smysl existence koncesionářských poplatků. Veřejnoprávní médium si nemůže dovolit luxus ztráty důvěry – a už vůbec ne pocit, že si nárokuje morální nebo názorovou převahu nad částí společnosti.

Patříme na Západ. A právě proto je na místě srovnání: obdobně dlouhodobě vedené diskuse by například na BBC, v ARD či ORF byly sotva tolerovány. Tam je profesionalita moderátora měřena mírou zdrženlivosti, nikoli osobní angažovaností.Kritici dlouhodobě upozorňují také na jiný, strukturální problém: „kult moderátorské osobnosti.“

Pokud jeden moderátor po více než dvě dekády ovládá hlavní nedělní diskusní slot, je nevyhnutelné, že to omezuje pluralitu stylů i názorových přístupů. A také to zákonitě brání systematickému růstu nové moderátorské generace. Monopol jednoho hlasu v tak klíčovém formátu je v přímém rozporu s dynamikou (post)moderní digitální demokracie.

O čem je veřejná služba

Je paradoxní, že zatímco politici musejí po čtyřech či šesti letech znovu obhajovat své mandáty, osoba, která každý týden moderuje celostátní politickou debatu v hlavním vysílacím čase, žádné takové zpětné zrcadlo nepotřebuje. Přitom její vliv na veřejnou debatu může být řádově větší než vliv řadového zákonodárce.

Diskuse o změnách proto není útokem na svobodu médií, ale naopak snahou ji zachovat. Střídání moderátorů, případně zavedení ženského moderátorského protějšku, by nebylo slabostí, nýbrž signálem sebevědomé instituce, která chápe, že veřejná služba není o jedné tváři, ale o důvěře veřejnosti.

A ta se dnes v případě Otázek Václava Moravce, podle mého názoru, nebezpečně vytrácí.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.