Národ nemůže vzniknout ani žít bez historické paměti. Historická paměť se slévá z různých pramenů a zdrojů a pokud na některých z nich sedí žába cenzury, není to příslibem světlé budoucnosti - byť by ji ta žába hlásala.

Tím, kdo sedí na paměti jako žába, bývá vždy moc - v poměrech této doby tedy vláda, ať jakkoli se demokraticky tvářící, jako třeba ta stávající Fialova.

Desátého července tohoto roku nám vláda svým usnesením číslo 480 zřídila něco, co už názvem připomíná Orwellovskou novořeč - „Radu vlády pro paměťovou agendu“.

I vlastní status nového orgánu je psán novořečí, nicméně první, čeho si našinec povšimne, je, že jaksi chybí definice toho, co to ta paměťová agenda je.

V každém případě by se rada (dle svého statutu) měla zabývat „překonáváním sociálních i jiných reziduí totalitních režimů v občanské společnosti“. No Pán Bůh potěš.

To nejpodstatnější ve statutu nového orgánu je asi ale toto: „vyjadřuje se ke střednědobému a dlouhodobému rámci využití příslušných dotačních titulů pro překonávání sociálních i jiných reziduí totalitních režimů v občanské společnosti, potřebám podpory muzejních, osvětových, přednáškových a spolkových projektů paměťové povahy a posilování občanské odolnosti.“

O peníze jde vždy až v první řadě a jde o ně nepochybně i tady.

Většina humanitních věd si na sebe nevydělá a nevydělá si na sebe ani historie. Vždy žila z veřejných peněz nebo z peněz movitých mecenášů či nadšení rentiérů - ti ale od února 48 nějak došli.

Jedna názorová skupina (možná jedna strana barikády kulturní války) spojená s vládou se nám chystá cenzurovat výklad dějin. Pánové nejsou tak hloupí, aby přímo porušovali Ústavní listiny práv a svobod, který garantuje svobodu vědeckého bádání (článek 15, odstavec 2). Ne, jen se tu nepohodlnou část historické vědy vláda chystá vyhladovět.

Vláda zatroubila ke střetu o něco, čemu se říká narativ, a viditelně chce prosadit ten jeden, ten svůj.

Pokud se jí to povede, historie fakticky přestane být předmětem společenského diskursu - proč diskurs nad něčím, co je „dané a nesporné“.

Devatenácté století, prodchnuté romantismem a národními ideály, definovalo národ jako společenství jazyka a krve.

Závěry z genetického zkoumání historických vzorků nám říkají, že s tou krví je to všelijaké. Dějiny nám dokonce ukazují, že to může být všelijaké i s jazykem.

Srbové a Chorvati se za jeden národ nepovažují, byť jazyk, kterým mluví, je fakticky týž. Rozdíl je v náboženství a dějinách obou národů - fakticky tedy v kultuře.

Nakonec se ukazuje, že to zásadní kromě jazyka je příběh. Sdílení společného národního příběhu je možná i důležitější než společný jazyk.

Podíváme-li se na dějiny židovského národa, pak vidíme, že příběh o vyvoleném národě a zaslíbené zemi zachoval povědomí jednoho národa u lidí nejrůznějšího etnického původu a různých jazyků, u lidí, které fakticky spojovala jen víra v Hospodinův přislib vyvolenosti.

Byl to až moderní sionismus, který znovu vytvořil společný jazyk v podobě novohebrejštiny a na základě příběhu a jazyka vytvořil moderní národ, který nakonec dosáhl své země zaslíbené - tedy státu Izrael.

Národy a státy vznikají a obnovují se na svých příbězích.

Ten český vypráví o zemi jako o dědictví, které nám bylo dáno svatým knížetem Václavem. Příběh vznikl v krizi na přelomu desátého a jedenáctého století a byl po staletí nejen oficiální ideologií, ale i obecně přijímaným narativem. I díky němu byla po staletí zachována integrita jádra českého státu a při svatováclavském miléniu se k němu hlásila ještě první republika.

Možná se k němu podvědomě vracíme i my, když se scházíme k demonstracím „pod koněm“.

Historie jako věda vidí své poslání dle různých škol a přístupů různě - ostatně snad jako všechny humanitní vědy.

Marxismus věří, že historie je věda o průběhu a zákonitostech lidských dějin. Pozitivismus přísahá na objektivní poznání dějinných skutečností.

Existují různé morální pohledy na dějiny - jeden hlásal T.G. Masaryk. Existují i názory, které odmítají historii jako vědu, neb v ní vidí něco, co není možno tematizovat.

Jisté je, že „společenská objednávka“ si od historie žádá především příběhy. Žádá si ty příběhy, kterými se společnost definuje, ve kterých se ptá, kým je a v nichž si vypráví, kým by chtěla být. Národní mytologie je integrální součástí společenského diskursu a nejde zdaleka (nebo možná vůbec ne) o kněžnu Libuši. Jde o příběhy o velikosti národa za časů Karla IV. a husitství i o příběhy o zradě po Bílé Hoře a Mnichovu…

Jde o příběh znovuzrození národa v Národním obrození. O příběh národa, který bez aristokratických elit dokázal ze svého plebejského jádra zformovat nové, intelektuální elity a s nimi dosáhnout modernosti, a nakonec si vydobýt ztracenou státnost.

Jsou to příběhy, které se vyprávějí, přijímají i zpochybňují. Je to neustále živý kvas sebedefinice národa.

Mohlo by se zdát, že vlastně není proč ty příběhy znovu a znovu vyprávět. Vyprávějí vlastně znovu a znovu známá historická fakta. Otázkou ovšem je, co je to vlastně historický fakt a především, lze z týchž faktů vždy vyprávět jen jeden příběh?

Kritika historických pramenů - tedy nalézání oněch faktů - je disciplína par excellence historické vědy a historikové se na ledasčem neshodnou.

A pokud se i shodnou, z týchž faktů se dají vyprávět i zcela protichůdné příběhy.

Nahlédneme-li do úplně nejčerstvějších dějin, vidíme, jak jedni vypráví o hrdinné pasivní rezistenci národa za protektorátu, aby druzí vyprávěli příběh o kolaborantském národě. Obdobnou dvojici příběhů slýcháme i o chování národa za sovětské okupace po 21. srpnu 1968.

Konec konců, z dějin, které jsme zažili, je tu od devadesátých let narativ o zachování specifické kulturní identity národa v integrující se Evropě v kontrapunktu s vyprávěním o provinčnosti českého myšlení, ba „zaprděném čecháčkovství“.

Nejen národ jako takový, ale i různé názorové a zájmové skupiny v něm mají svou mytologii, své příběhy, kterými se definují, jejichž vyprávěním udržují a posilují svou identitu.

Pokud věříme v pluralitní demokracii, pak musíme věřit i v to, že toto střetávání narativů je její integrální součástí.

Pokus vnutit národu jeden schválený dějinný příběh, o kterém se nediskutuje, neb diskutérů jsme se zbavili, je cesta k totalitě.

Totalita má různé podoby a různé ideologie, ale kupodivu různé totality mají shodné atributy - zmanipulování výkladu dějin, potlačení diskuse nad dějinami národa a jejich smyslem, k nim patří.

Profesor Petr Fiala je profesorem politologie. Znalost nejnovějších dějin a jejich metodologie je jedním z úhelných kamenů té disciplíny, jíž je pan předseda vlády profesor. Nelze pochybovat o tom, že věci rozumí.

Bohužel také nelze pochybovat o tom, že cesta, kterou Petr Fiala a jeho vláda zvolili, vede k totalitě.

Do parlamentních voleb zbývá o něco víc než rok. To není tak dlouhá doba, abychom si dokázali pamatovat, že nám tu někdo zřizuje orgán k regulaci naší historické paměti. Jak se nám to líbí, můžeme dát najevo u volební urny.