Nejen jako vysokoškolského učitele správního práva, ale hlavně jako občana České republiky mne v posledních dnech na sociálních sítích a v diskusích pod články zaujala rozvířená debata kolem osobnosti a vzdělání nové ministryně spravedlnosti Evy Decroix. Někdy dosahovala až nechutných parametrů.

A to jsem otrlý padesátník z centrálního Brna, žádná slečinka z Prahy 7. Tím samozřejmě nechci napsat, že podobné trapné nechutnosti se mužským politikům vyhýbají. U žen ale, přece jen, více bijí do očí.

Avšak držme se tématu vzdělání nové paní ministryně, původem z Kraje Vysočina, a před tím dokonce z Ostravska.

Mimo politické nářky

Ze slušnějších ohlasů – někdo pochybuje o délce jejího studia, jiný se rozčiluje nad nostrifikací jejího diplomu z Francie, další volá po vyšší transparentnosti. Politické nářky nad její stranickou příslušností nyní neřešíme.

V zásadě nemám potřebu a ani ambici vstupovat do této bouře emocí a polopravd. Především: nejsem odborník na francouzský vysokoškolský systém a nemám k dispozici dostatek informací k tomu, abych mohl objektivně posoudit rozsah nebo úroveň vzdělání paní Decroix. A co víc – kdo jiný než (správní) právník by se měl cítit vázán zásadou důvěry ve správní akty.

Pakliže tedy Univerzita Karlova (naše nejstarší a největší vysoká škola) v pozici správního úřadu pravomocně rozhodla o nostrifikaci jejího zahraničního vysokoškolského diplomu, pak je to pro mě, a mělo by být i pro veřejnost, dostatečný důvod k tomu, abychom rozhodnutí považovali za správné, zákonné a v souladu i s etickými a zákonnými standardy. Nadto lhůta pro správní i soudní přezkum v této věci již dávno uplynula. Prekluze.

Nyní samozřejmě hovoříme o lhůtě právní, ne politické. Politicky se o tom může přirozeně „žvanit“ do konce světa i deset let po něm. Ostatně k tomu nemusíme asi ani nikoho ponoukat, to se aktuálně děje měrou více než vrchovatou.

Nostrifikace bez legrace

Nostrifikace nebyla a není žádná formalita. Je to proces, během kterého příslušná univerzita zkoumá obsah a rozsah zahraničního studia. Pokud by bylo cokoli v nepořádku, lze se spolehnout na to, že by k uznání diplomu vůbec nedošlo. Žádná vysoká škola – tím méně věhlasná Univerzita Karlova – si snad nebude zahrávat se svou reputací kvůli jedné osobě. Navíc tehdy v čase nostrifikace zcela neznámé a bezejmenné. Ani manžel paní Decroix nebyl a není nějaký francouzský věhlasný profesor ústavního či jiného práva, který by měl „kontaktáž“ (jak říkaval doc. Franta Kocourek z Brna) na pražské akademiky, ale kuchař. A představa, že nosil na pražská práva v ešusu nějaké pochutiny výměnou za nostrifikaci diplomu manželky, je v zásadě směšná.

Je jistě pravda, že klasické právnické magisterské studium v České republice trvá pět let. Podle veřejně dostupných informací paní Eva Decroix ve Francii studovala patrně čtyři roky. Ale právě proto zde máme institut nostrifikace, aby zohlednil případné rozdíly mezi národními systémy, a přesto umožnil uznání zahraniční kvalifikace, pokud odpovídá domácím standardům. To se zřejmě stalo.

Navíc Eva Decroix následně zvládla i doktorské studium (Ph.D.) na Karlovce, takže nepřímo potvrdila, že na magistra znalosti má. Jak říkali již staří Římané – pokud platí něco vyššího, tím spíše platí něco nižšího/menšího. Bylo by v principu absurdní u osoby, která zvládla velký právnický doktorát (zmíněné Ph.D.), perfidně rozporovat její magisterský diplom, byť získaný asi méně standardní cestou necestou.

Mohla být advokátkou?

Aktuálně se vedou diskuse, zda mohla být advokátkou a předtím advokátní koncipientkou. Při svém údajně chatrném vzdělání. Zopakujme si, francouzské právnické vzdělání jí Univerzita Karlova uznala jako rovnocenné českému magisterskému. A tím to z právního (ne morálního) hlediska končí. Rozhodnutí je čistě na akademické diskreci. Tedy na správním uvážení akademické neúzemní samosprávy. Pokud stát nevěří akademickým samosprávám, tak jim tuto kompetenci má odebrat zákonem.

A pokud někdo čekal, že se někdo z UK postaví s červenou plácačkou a řekne „non“, byl naivní. Madame Eva Decroix tak mohla být koncipientkou i advokátkou zcela legálně – ne díky francouzskému diplomu, ale díky validačnímu razítku z Prahy. Chyba? Možná. Ale určitě ne její.

Opomíjený fakt

Kromě toho bychom si měli připomenout ještě jeden podstatný fakt, který zřejmě řada komentátorů a občanů pomíjí: ministr spravedlnosti nemusí být vůbec právník. Nemusí mít dokonce ani maturitu. Byla a je to politická funkce, nikoli odborná či dokonce vědecká úloha.

A právě proto je v demokratických státech ministrem ten, kdo má důvěru politické reprezentace – ne ten, kdo má nejvíc publikací v časopise Právník nebo přednáší 30 let římské nebo pozemkové právo.

Úkolem ministra spravedlnosti není (a nesmí být) zalíbit se soudcům nebo státním zástupcům. Není to ani jakýsi advokát ani arbitr mezi justičními špičkami. Je to de facto manažer a politik, který má především hájit zájmy nejširší voličské veřejnosti – daňového poplatnictva. Soudcům, vyšším soudním úředníkům nebo třeba notářům nemá lézt… asi laskavý čtenář tuší kam, ale naopak je krotit a vracet rovnýma nohama na zem.

V tomto ohledu není situace odlišná od jiných resortů – ani ministr zdravotnictví nemusí být nejuznávanějším chirurgem, neurologem či patologem republiky. Naopak, čím víc je ministr od profesní bubliny odstřižen, tím větší má odstup a schopnost řídit resort z nadhledu. A nepodléhat tolik stavovským lobbistům. Vím, v tom jsem trochu naivní.

Šestá statečná žena

A ještě jedna poznámka na okraj: Ne, Eva Decroix nebude první ani druhou ženou v čele ministerstva spravedlnosti. Před pár dny se stala už šestou ženou, která tento náročný resort vede, tedy od vzniku samostatné České republiky. Pro mnohé možná překvapení, pro jiné důkaz, že ženy v české politice nejsou, zaplaťpánbůh, žádná výjimka.