U politické propagandy nezáleží na tom, zda je pravdivá, ale jak je účinná, prohlašoval klasik oboru Joseph Goebbels. Osvědčilo se mu vytrvale opakovat nehorázné lži. Tvrdil, že se tak stávají pravdou, i v tom však lhal. Spíš spoléhal na to, že hlásání zjevných nepravd vzrušuje masy příznivců víc než jakákoli pravda, protože znamená triumf moci a násilí.
Také předáci současné KSČM vědí, že pravdou svůj elektorát neoslní, a rádi se naopak blýsknou jejím překrucováním, drzým lhaním, jež může v očích sympatizantů vypadat jako šibalsky odvážný kousek. Komunistický předseda Filip takto napadl v LN projekt besed s pamětníky komunistického teroru, které pro školy připravila nadace Člověk v tísni. Popudilo jej, že jeden z bývalých politických vězňů před žáky prohlásil, že byl odsouzen na sedm a půl roku jen pro svůj souhlas s prezidentem Benešem. Podle Filipa je taková výuka historie přímo goebbelsovská. Fakta o komunistické zvůli jsou přitom široce známá a historicky ověřená. Jenže začínají zavánět nudou, zatímco jejich popírání je mediálně dráždivé.
Sám Goebbels by Filipa pochválil, vždyť proměna brutálního agresora v nevinnou oběť, jež se jen brání, patřila k jeho nejúčinnějším propagandistickým vynálezům.
(psáno pro Respekt)