Francouzský estetik Roger Caillois popsal ve slavné studii o mimetismu, jak šikovně se některé živočišné druhy svým vzhledem připodobňují jiným. Drobný hmyz například často předstírá, že patří k broučkům z čeledi Lycidae, jejichž chuť je natolik odporná, že je nikdo neloví. Hojně napodobovány jsou také vosy, včely a sršni s nebezpečnými žihadly. Podle přírodozpytců má takové přestrojení odrazovat útočníky, popřípadě vábit kořist, jenže tak to prý v praxi vůbec nefunguje. Zvířátka na sebe přemírou předstírání příliš upozorňují, což je ohrožuje. Zdá se, že to riskují čistě z plezíru.

Chybí-li rozumný účel, dá se uvažovat o umělecké kreativitě. Mimetismus v přírodě může být zkoumán nejen přírodovědecky, ale také jako estetický jev, tvrdí Caillois. Otázku autorství přitom nechává otevřenou. Co vede motýly k tomu, aby si z barevných šupinek na křídlech vytvářely obrazce, připomínající oči nebezpečných příšer? Takové otázky jsou z estetického hlediska mnohem zajímavější, když je ponecháme bez odpovědi.

Na Cailloisovu Zobecněnou estetiku, jež česky vyšla koncem roku 1968, když měl národ úplně jiné starosti, jsem si vzpomněl v souvislosti s letošní volební kampaní. Nápad sociálních demokratů, kteří si za účelem zastrašení lekavějších voličů nasadili zlověstně potemnělou masku konkurenční strany, má s mimetismem v přírodě hodně společného. Takto například dobrácký chrostík Macroneme immanas napodobuje vzhled zabijáckého lumka černavého.

Politologové, podobně jako přírodovědci, zkoumají mimetickou strategii ČSSD z hlediska účelu, popřípadě se pozastavují nad její etikou, nikomu však zatím nepřišlo na mysl, aby ji vyhodnotil esteticky. A přitom se tu jedná o revoluční změnu zavedené předvolební poetiky, která až dosud sázela na kýčovité vykreslování šťastných zítřků v barvách co nejrůžovějších. Stejně chmurně, nově a převratně zazněl za časů idylického biedermaieru zborcený harfy tón Karla Hynka Máchy. Takto odpudivě Picasso pojednal slečny z Avignonu, Hemingway podobně neurvale zúčtoval s posvátnými iluzemi středostavovského humanismu.

Volební kampaň je na rozdíl od motýlích křídel lidským dílem, jež sleduje stanovené cíle. Záměrnost ovšem nevylučuje nezamýšlené efekty. Člověk utýraný triumfujícími hňupy nalezne asi odraz svých nálad spíš v kalné modři falešných plakátů ODS než v meruňkové zavařenině oficiálních billboardů vládní strany. K její cti nutno poznamenat, že se takového rizika už jen z plezíru nebojí. Odvahu ostatně prokázala i výběrem svého lídra pro Prahu. Přesně před rokem napsal David Rath tehdejšímu premiérovi, že pokud vláda nesplní jeho finanční požadavky, postarají se zdravotníci o porážku ČSSD ve volbách. Letos by se to opravdu mohlo podařit.

Hra s maskami je záludná. Není Rath nakonec lumkem v hávu chrostíka? Jeho příběh by pak byl vskutku jedinečný a volební porážka by znamenala velkolepé umělecké vítězství.

(psáno pro Respekt)