Úroveň debaty o migraci je bídná. Stát musí více podporovat humanitární organizace

Kauza padesáti syrských sirotků zase jednou odhalila bídu české veřejné debaty o migraci, ale vlastně nejen o ní: převaha emocí, zhusta politicky motivovaných, takřka minimum praktičnosti. Europoslankyně Michaela Šojdrová se nakonec sešla s premiérem Andrejem Babišem – s výsledkem, že se vydá do Řecka (do tamních uprchlických táborů) syrské sirotky hledat a stát jí pomůže s kontakty na řecké organizace. Nicméně další interpretace schůzky se už liší. Podle Babiše se případná pomoc má odehrávat na místě, v Řecku či v Sýrii, podle Šojdrové premiér vyjádřil souhlas i s případným převozem dětí do ČR.

Odpůrci Michaely Šojdrové často s gustem zdůrazňují, že Sýrie adopce dětí neumožňuje, poukazují na poměrně vysoký věk mnoha „dětí“ v táborech (dvanáct a více let) a řezníka Bašára Asada prezentují jako představitele legální vlády země, kde už zase začíná být klid, a tudíž neexistuje důvod k migraci.

Lidovecká europoslankyně a její příznivci zas kladou důraz na skutečnost, že pomoc syrským dětem má proběhnout (alespoň dočasně) na českém území – to je to správné humanitární gesto. Pomoc uskutečněná v Sýrii či v táborech v sousedních zemích se tak implicitně prezentuje jako vlastně méně hodnotná. Jako by se hrálo v podstatě jen o to, jestli se má pomáhat u nás, nebo mimo nás, na místě, „tam za vodou v rákosí“. Ať už záměrně, či mimochodem, boj za syrské sirotky zkrátka přerostl do beranidla proti premiérově politice „nulové tolerance“ k přijetí byť jen jediného migranta. Neboli do obligátní podoby domácího politického konfliktu posledních let: do sporu o Babiše.

Dokola omílané mantry

Co ale syrské děti? Podle humanitárních organizací se v Sýrii a jejím okolí ocitly v zoufalé situaci řádově miliony dětí (nezletilých osob), nejenom sirotků. A téma syrských sirotků začne být u nás věcně zajímavé – přesněji bolestivě věcně zajímavé – až tehdy, když v médiích vystřídají politiky pracovníci humanitárních organizací. Dobře totiž znají situaci na místě a dovedou též poskytnout poměrně dlouhý seznam praktických aktivit, jež mohou zoufalou situaci byť třeba jen trošku zlepšit, leč i na ně chybějí peníze a pracovníci. Proč tito lidé nedostávají větší prostor? Proč politici nevedou kampaň na podporu humanitárních organizací? Ze strachu, že je česká veřejnost, i kvůli nim vystresovaná z představy barbarsko-migrantského nájezdu na Evropu, zařadí do kategorie zrádných sluníčkářů? Vždyť humanitární organizace působí především mimo Českou republiku. A mantru, že máme pomáhat hlavně na místě, omílají skoro všechny české politické strany. Některé opoziční jen volají po „humanitárním gestu“, po přijetí symbolického počtu běženců. Což je sice hezké, avšak zároveň trochu pokrytecké, neboť se tak možná uspokojí něčí svědomí, ovšem dotyčný musí nejprve ve svém nitru zadupat palčivou otázku typu: potřebují-li pomoc miliony syrských dětí, přičemž my si jich padesát vezmeme, co bude s tím „zbytkem“?

V roce 2015 se s podporou vlády rozeběhl projekt Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení skupiny iráckých křesťanů. Část z nich ale posléze Českou republiku opustila – zamířili do Německa či zpátky do Iráku. Část rodin sice v ČR zůstala (35 lidí z plánovaných 153), leč celá akce se vyhodnotila jako neúspěšná a vláda podporu projektu zrušila. Humanitární organizace tehdy namítaly, že s nimi nikdo celou věc nekonzultoval, přičemž kdyby ano, mohlo se mnoha problémům předejít lepším výběrem okruhu přesidlovaných osob na místě. Jinak řečeno, projekt doplatil rovněž na neznalost terénu.

Zabetonovat se před problémy

Je opravdu primárně důležité, jestli se pomáhá tam, nebo u nás? O tom by přece měla rozhodnout konkrétní situace konkrétních lidských bytostí, na otázku nelze odvětit všeobecně. Dítěti, které nemá či hledá rodiče, se nejspíše nejlépe pomůže na místě – tím, že se mu najdou alespoň prarodiče nebo strýček s tetou. Dítěti, jež trpí srdeční vadou, pomůže převoz do ČR a operace, která na místě není možná, poněvadž nemocnice leží v troskách. A i české nevládní organizace například provozují programy adopce dětí (ne nutně sirotků) na dálku. Jejich součástí bývá kromě finanční podpory na obživu a vzdělávání dítěte též korespondence dárce a příjemce pomoci, která má přispívat k vzájemnému poznávání jiných kultur.

U nás však tvrzení „pomáhat je třeba hlavně na místě“ mnohdy slouží jako navenek morálně přijatelná podoba odmítání pomoci, snahy o zabetonování se před problémy Afriky a Blízkého východu v klidu české kotliny. Reakcí části veřejnosti i politiků pak je urputná snaha dovléci sem alespoň jednoho migranta. Obojí je špatně. Vláda, politické strany i občanská společnost by se nyní měly v prvé řadě zaměřit na pomoc těm českým organizacím, které v rozvojových zemích léta pomáhají a vědí si s tím prakticky rady.

Autor je politolog

LN, 24.9.2018