Je nutno skoncovat s univerzálním azylem pro uprchlíky
Achillovou patou argumentace odpůrců imigrace z problematických zemí je pohled do tváře dětí a starců, reálných uprchlíků před občanskou válkou nebo před Islámským státem. Přece byste mezinárodní ochranu neodepřeli skutečným uprchlíkům, zvláště těm nejzranitelnějším, jen proto, že jsou to zaostalí Afričané nebo muslimové, slýchávají. Dilema, zda diskriminovat i mezi těmi uprchlíky, kteří jsou ve skutečné nouzi a ochranu možná potřebují, je poněkud tabuizovaným jádrem obaleným na jedné straně řečmi silácky paušálně odmítavými, na druhé pak nepřijatelně vstřícným stanoviskem.
Právo určit horní mez
Podstatou principu tzv. mezinárodní ochrany je očekávání reciprocity. Odmítnu-li dnes azyl tobě, udělíš mi ho, až budu já potřebovat? Na druhé straně jasně vidíme, že pokud se „běžná“ migrace vymkne proporcím, a to buď v jeden okamžik, nebo v průběhu desetiletí, jako to vidíme dnes a na příkladu západoevropských zemí, může se automatická aplikace práva na azyl nebo trvalý pracovní pobyt spojená se slučováním rodin zvrtnout v podstatě v genetické ohrožení přijímající země. Plyne z toho, že kterákoli země musí umět určit horní mez vlastní kapacity pro příjem cizinců. Taková země se tím nevylučuje z klubu zemí uznávajících princip mezinárodní ochrany.
Současná migrační krize má převažující oficiální přívlastek „uprchlická“, proto se málo hovoří o tom, jaký je vlastně obecný standard pro cestování státních příslušníků zemí tzv. třetího světa na západ, či lépe do vízově konzervativnější ČR. Ještě před takovými 20 lety mimochodem platilo, že našinec se do USA dostal hlavně s pomocí přímého pozvání, dostat turistické vízum jen tak nebylo běžné. Má-li dnešní Nigerijec nebo Eritrejec, lhostejno zda muslim, seriózní pozvánku do ČR od instituce nebo fyzické osoby, má na vízum naději, bez takové garance se k nám (na rozdíl třeba od Korejce-turisty) nemá šanci dostat. Je toto něco jiného než naprosto obnažená rasově-ekonomická diskriminace?
Brát nebo vracet?
Má se tedy náš základní, dlouhodobě nekompromisně diferencující přístup změnit „jen“ proto, že v zemi, jejímž státním příslušníkům nedáme běžné vízum z obavy, že v Evropě už zůstanou, vypukne válka? Uvažujme spíše než v intencích práva EU (co se smí a nesmí podle dublinských pravidel apod.), modelově, jako plně suverénní země, jak už se tomu ostatně v některých evropských zemích děje. Nesejde ani na tom, že o nás je zatím malý zájem mezi běženci. Otázka zní, co s takovými osobami, které proniknou ilegálně na naše území, projeví zájem o udělení azylu z politických či humanitárních důvodů a naše legislativa je v tomto smyslu shledá, i přes sebepřísnější metr, jako žadatele oprávněné, byť muslimy nebo kulturně zcela odlišné Afričany apod.
Jsou dvě základní teoretické možnosti, které však bude korigovat každý jednotlivý případ žadatele. Zaprvé přiklonit se k maximální prevenci rizik obtížné integrace osob ze vzdálených kultur a islamizace, řízení o azylu zpřísnit, a takovéto žadatele, dovoluje-li to elementární bezpečnost v zemi, odkud pochází, tam i přes vysoké náklady repatriovat ve velkém s policejní nebo vojenskou eskortou. Druhou možností je mezinárodní ochranu udělit dle běžných zvyklostí, ovšem s rizikem, že počet úspěšných žadatelů bude vzhledem k počtu uprchlíků neustále stoupat, takže jednoho dne stejně bude třeba říci „stop“, ačkoliv uprchlíci budou do země dál proudit a problém integrace již bude živou realitou.
Ochranu ano, občanská práva ne
Díváme-li se na shora zmíněné možnosti, pak má spíš platit varianta číslo jedna. V tomto smyslu by velmi pomohlo, aby vláda podobně jako Slovensko v rámci dobrovolných kvót, tedy u „dovozových“ žadatelů o azyl, preferovala nemuslimy. Zbývá nicméně otázka emocí: co s rodinami s dětmi, se starými lidmi apod., které bychom mohli repatriovat toliko do zemí, kde jim hrozí bezprostřední, nikoliv domnělé, nebo riziko, jemuž nemohou čelit jako bojeschopní? Zde se jako řešení nabízí zákon, který by umožnil radikálně omezit práva azylantů u nás nebo vytvořil zcela novou právní kategorii pro společenský status těchto osob ocitajících se pod naší dočasnou ochranou.
Základní filozofií nového pojetí azylu budiž - stejně jako ve vízové oblasti - maximální snaha o dočasnost pobytu. Stát nechť tu plní toliko roli důstojného přístřeší, nemusí si hrát na nový domov se vším všudy. Situace v zemích, odkud chránění přicházejí, by se měla bedlivě sledovat, zranitelné azylanty tam posílejme zpět při první reálné příležitosti. Osoba požívající ochrany v ČR, nerozhodne-li stát jinak, nemá mít po žádné lhůtě automatické právo žádat o státní občanství v ČR ani na trvalý pobyt, ani být sloučena se svými rodinnými příslušníky. Přečiny a zločiny azylantů by měly být přísně postihovány. To je minimum.
Lidská práva
Přijetí uvedeného návrhu by zřejmě mělo za následek extrémní nevoli u občanů sympatizujících s univerzálním pojetím lidských práv, pro něž je občanství jen jedno, nehovoříc o pravděpodobné reakci ze zahraničí. Nejpravděpodobnějšími nálepkami stavu, který azylanty opravdu vyčlení jistým způsobem ze společnosti, je „apartheid“, „občané druhé kategorie“, „podlidé“ apod. Říci na to lze jen jedno: těm nejslabším pomáháme bez ohledu na to, zda jsou muslimové a odkud přicházejí, protože není místo, kam bychom je mohli v dané chvíli poslat zpět do bezpečí. I tak na sebe bereme riziko, že se naše vstřícnost jednou obrátí proti nám. Proto máme právo se chránit.
ODS Řevnice