Koukám, poslouchám a hlavou kroutím nad přístupem některých českých političek a politiků, kteří se rozhodli „pomoci“ nezletilým syrským uprchlíkům internovaným na řeckém ostrovu Lesbos v podstatě za každou cenu.

Nevím, nakolik byly věrohodné záběry, kterými naše celostátní televizní stanice doprovázely diskuse o přijetí, či nepřijetí syrských dětí „bez doprovodu“, ale s vysokou pravděpodobností jim na daném místě nejde o život a jejich základní potřeby jsou zajištěny.

Nyní si položím řečnickou otázku: Čím jsou charakteristické všechny děti na světě bez oh­ledu na jejich rasu, barvu pleti a státní příslušnost? Rády si hrají! A nejšťastnější jsou v kolektivu, v němž si navzájem rozumějí, tedy když mluví stejným jazykem, baví je stejné hry a znají stejné pohádky.

Takže k jakým důsledkům by jejich přemístění do České republiky vedlo? „Humanitární po­moc“ by se z pohledu těchto jedinců stala jejich násilnou deportací. S nikým by se nebyli schopni domluvit, a že by byl každé rodině přidělen na byt placený tlumočník do arabštiny? Nesmysl!

Která česká „náhradní dočasná maminka“ by mohla svěřenci položit následující otázku a po­rozumět případné odpovědi?

لا تريد الكراك؟

Otázka by dle překladače Google měla znamenat: „Nechceš čůrat?“

Tak si tu smysluplnou péči o padesát syrských „sirotků“, či jinak označených nezletilců, za výše uvedených okolností nedokáži reálně představit. Pokud by jim šlo o život, byl bych první, kdo by volal po jejich záchraně. Ale takhle by se jejich „záchrana“ změnila v trest. A tím bychom se chtěli v EU chlubit?

Doposud jsem pominul řadu vedlejších sociálních dopadů „importu“ dětí z významně odlišné kulturní oblasti. Obrovský problém by v českých rodinách mohly vytvořit jejich odlišné hygie­nické návyky. Zmíním jen jeden, ale i ten myslím postačí.

Sice se mohu mýlit, ale z logiky věci předpokládám, že v řeckých internačních táborech jsou k dispozici pouze takzvané „turecké“ záchody“, na nichž se potřeby vykonávají v podřepu. Chtěl bych vidět českou pečovatelskou rodinu, která bez znalosti arabštiny malému Syřanovi či Syřance podrobně vysvětlí, jak správně evropskou toaletu používat a že místo levé ruky se k utírání zadku používá papír. Ale takovýchto „časovaných bomb“ by na české obětavé pečo­vatele čekaly minimálně desítky. Leckterá pořádkumilovná maminka by brzy zešílela.

A to ani nemluvím o tom, že evropská jídla většině Arabů nechutnají a že jim dle nedávno zveřejně­ných průzkumů smrdíme.

Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že jakákoli pomoc by měla směřovat k tomu, aby se tyto děti a mladí lidé mohli co nejdříve dostat do své vlasti, kde už jim mohou pomoci místní.