Víte, co je to kognitivní zkreslení? Zní to odborně, ale pochopí to snad každý. Svět a informace o něm nevnímáme objektivně, leč vlastní optikou, která obraz deformuje. Třeba problém s ilegálními migranty, ať už na hranicích se Slovenskem (odkud přicházejí), či s Německem a Rakouskem (kam směřují).

Překračuje-li hranice do Rakouska denně na 6000 běženců, je to velký počet. Za migrační kalamity z let 2015–2016 by vyvolal poplach. Ale teď, kdy se staráme o ceny energie, inflaci nebo válku na Ukrajině, se krčí na okraji pozornosti. I toto patří ke kognitivnímu zkreslení. Což ale problém jako takový nemění.

Proto ministr vnitra Rakušan jednal se slovenským kolegou Mikulcem, posílí policejní hlídky u hranic a stáhne desítky českých policistů z mise v Makedonii. A co je ještě závažnější: proto řekl šéf německých policejních odborů Teggatz, že spolková ministryně vnitra by měla nařídit stálé kontroly na hranici s Českem. To vše odráží změnu za sedm let. V letech 2015–2016 fungovala balkánská migrační trasa na Rakousko a Německo. Když Německo otevřelo své hranice, šlo to hladce a Česko i Slovensko to dění jen pozorovaly. Teď je rok 2022 a Česko i Slovensko se ocitly na hlavní trase.

Mluví se o tom málo, pálí nás jiné věci. Ale hrozba kontrol na hranici s Německem nás může probrat. I zde působí kognitivní zkreslení. Když v letech 2015–2016 přišla řeč na migranty, lidé u nás si vybavili kvóty pro běžence, tedy problém politický, ba ideologický. Kvóty časem vyšuměly, což budilo dojem, že vyšuměl i problém. Teď vidíme, že nevyšuměl.

Myšlenka unijních kvót je pohřbena. S ní – a s příchodem Ukrajinců v únoru – byl snad pohřben i obraz Česka jako sobecké země. Ale teď, v době, kdy naše hranice překračují tisíce „ilegálů“ denně, už nejde o kvóty, které lze odmítat poukazem na ideologický tlak. Teď jde o profesionalitu českých úřadů, o to, do jaké míry uhlídají hranice státu. A toto nelze odmávnout jako ideologický tlak z EU.