Pracovníci České televize a Českého rozhlasu vystoupili minulý týden ve středu v černém oblečení a symbolicky „za pět minut dvanáct“ varovali veřejnost před ohrožením nezávislosti médií veřejné služby. Jejich poselství bylo formulováno jazykem odpovědnosti, obavy a občanské angažovanosti. Tvrdili mimo jiné, že Česká televize a Český rozhlas „patří občanům“ a že právě proto je třeba je bránit před politickými zásahy.

Právě tato věta mne zaujala.

Ne snad proto, že bych podceňoval význam svobodných médií. Naopak. Svobodná média představují jeden z předpokladů demokratického života. Bez nich by se veřejný prostor proměnil v ozvěnu mocenských zájmů. Ale právě proto bychom měli být opatrní při používání slov, která mají vyvolávat dojem samozřejmosti tam, kde žádná samozřejmost neexistuje.

To jsou paradoxy

Ergo mediální kladívko, pakliže někdo tvrdí, že určitá instituce „patří občanům“, očekával bych, že občané budou mít alespoň základní atributy vlastníka. Tedy možnost rozhodovat, zda si službu přejí, zda za ni chtějí platit, případně zda chtějí využít jinou alternativu. Ve skutečnosti však občané nemají možnost učinit ani jedno z toho.

Poplatky za veřejnoprávní média jsou zákonnou povinností, nikoli výsledkem svobodného rozhodnutí.

Vlastnictví bez možnosti volby je opravdu zvláštní druh vlastnictví. Dle tohoto klíče asi vlastním i Karlštejn a výrobce limonád Coca-Cola company. Mám podobný vliv na jejich chod.

Připomíná mi to jeden z paradoxů, které měl rád Václav Havel. Situace, kdy se slova postupně vzdalují svému původnímu významu a začnou zakrývat skutečnost místo toho, aby ji odhalovala. Říkáme „patří občanům“, ale občan nemůže říci: Děkuji, tuto službu nechci.

Říkáme „veřejná služba“, ale financování je založeno na povinnosti, nikoli na dobrovolném vztahu mezi poskytovatelem a příjemcem.

Nejde přitom o spor o výši poplatků. Nejde ani o spor o kvalitu vysílání. Jde o hlubší otázku vztahu jednotlivce a státu.

Svoboda opravdu nezačíná až u velkých politických deklarací. Začíná u drobných každodenních rozhodnutí. U možnosti říci ano i ne. U práva rozhodnout, jaké noviny budu kupovat a číst, jaké streamovací služby si předplatím nebo jaké kulturní instituce podpořím.

Čím více oblastí života je vyňato z prostoru svobodné volby a přesunuto do prostoru zákonné povinnosti, tím více se vzdaluje ideál společnosti založené na odpovědném občanství.

Je povinná platba projevem vlastnictví?

Obhájci současného systému namítnou, že bez povinných poplatků by nebylo možné zajistit nezávislost veřejnoprávních médií. Možná mají pravdu. Ale i kdyby tomu tak bylo, neznamená to ještě, že bychom měli předstírat, že povinná platba je projevem vlastnictví. Není.

Demokracie stojí na schopnosti nazývat věci pravými jmény. Jestliže jsou televizní a rozhlasové poplatky povinné, pak jsou povinné. Jestliže je jejich placení vynutitelné státní mocí, pak je tomu tak. A jestliže občan nemá možnost se svobodně rozhodnout, zda službu využije a zaplatí, pak bychom měli přestat tvrdit, že je jejím vlastníkem v běžném slova smyslu.

„Za pět minut dvanáct.“ Avšak ne v sugestivní otázce, zda budou veřejnoprávní média dostatečně chráněna před politiky (které si ostatně svobodně zvolili lidé), ale zda si jako společnost ještě dokážeme uchovat základní cit pro obsah slov.

Okamžik, kdy slova přestanou odpovídat skutečnosti, bývá často prvním krokem k tomu, aby se od ní vzdálila i politika. A to je problém, který by výše citovaného pana Václava Havla jistě znepokojoval více než barva košil zaměstnanců kterékoliv instituce.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.