Publicistický pořad Natvrdo odvysílala v neděli 7. září 2008 Nova. Skoro celý byl natočený skrytou kamerou a poslanec Tlustý z ODS v něm sehrál roli provokatéra a jiný poslanec jménem Morava, rovněž z ODS, na provokaci naletěl a naopak fiktivním pracovníkům detektivní agentury nabízel zakázku, sledování dcery poslankyně Strany zelených Zubové.

Předseda strany ODS a premiér Mirek Topolánek vyzval po zhlédnutí pořadu oba poslance k rezignaci na poslanecký mandát a obvinil média z provokace. Položil základní otázku: „Mají média právo, pokud nejde o spáchaný zločin nebo o nějaký přečin proti demokracii, používat zpravodajské prostředky?“

To je samozřejmě legitimní otázka, a právě na ni se pokusím odpovědět.

Třeba v sousedním Německu jsou v televizích pro používání zpravodajské techniky velice přísná pravidla. Aby nebylo možné média žalovat za fotografování a filmování bez souhlasu, musí v záběru být vždy nejméně pět osob a nikdy nesmí být dotyčný natáčen na soukromém pozemku či v bytě, proto se všechny podobné akce dělají zásadně ve veřejných prostorách, jako jsou restaurace či hotely.

Navíc použití schvaluje vždy předem vedení příslušné redakce, jak to většinou stojí napsáno v redakčním kodexu, a to tehdy, je-li použití takové techniky ve veřejném zájmu. Janek Kroupa, který reportáž produkoval, si kvůli tomu založil svou firmu a podobné pořady prodává na klíč televizi Nova. Pravidla natáčení si tedy určuje sám a televize pak pořad před vysíláním nechává zřejmě posoudit svými právníky. Premiér, proti jehož lidem byla nakonec namířena provokace, v níž tak ochotně a rád sehrál roli provokatéra poslanec Tlustý, jak bylo z pořadu vidět, dostal ještě před odvysíláním možnost se k pořadu vyjádřit.

V Německu by tedy podobná reportáž odvysílána být nejspíš nemohla, protože v záběru byli většinou jen dva či tři lidé. Je nutno ale dodat, že německá stanice by si do blízkosti natáčených posadila figuranty, aby byla podmínka splněna.

Další otázka zní: Bylo toto nasazení operativní techniky ve veřejném zájmu? Marek Švehla v Respektu hovoří o tom, že ne, Nova a Mladá fronta Dnes, které se na projektu podílely, tvrdí, že ano. Po patových volbách a přechodu dvou poslanců z opozičního tábora do koaličního, po tom, co se dělo při volbě prezidenta na Hradě, což všichni mohli vidět v přímém přenosu, už odpověď není tak jednoduchá, protože ve veřejném zájmu evidentně je, aby se nedaly hlasy poslanců kupovat či získávat vydíráním, či - jak říkal pan Morava - „kladnou nebo zápornou motivací“.

Třetí otázka zní: Může novinář vystupovat při rozhovoru s politikem pod skrytou identitou? Když švédští kolegové vyšetřovali miliardové úplatky kvůli Gripenům, použili při rozhovoru s naším bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem stejnou metodu a vedení redakce použití skryté identity i skryté kamery schválilo, právě proto, že bylo ve veřejném zájmu odhalit nekalé metody při rozhodování o vítězi v miliardovém tendru. Zřejmě i Švédové si tehdy mysleli, že rozklíčovat tato podezření, když chybí politická vůle věc řádně vyšetřit, je k takovému kroku opravňuje. Německý novinář Günter Wallraff si na této metodě založil kariéru: hrál například pod jinou identitou Turka, aby ukázal, jak se Němci chovají k cizincům, či se pod jiným jménem nechal zaměstnat v bulvárním Bildu, aby odkryl metody práce těchto novin. Jeho knihy pak vyšly po celém světě. A zřejmě něco podobného si mohli myslet i novináři z Novy a Mladé fronty Dnes po zkušenostech s vyšetřováním podobných kauz v České republice.

Nejspornější otázka se zřejmě týká toho, kdy může novinář použít provokaci, když podle zákona 273/ 2008 a paragrafů 103 a 107 ji bude moci od 1. ledna 2009 používat jen inspekce ministerstva vnitra proti policistům a civilním zaměstnancům policie. Jenže hovoří-li politici sami stále o korupci ve svých řadách a sami nejsou schopní proti ní účinně bojovat, logicky takový stav vede k tomu, že novináři – jejichž úkolem není jen informovat, ale i kontrolovat mocné a bavit - začnou suplovat nefungující práci policie, státních zástupců a soudů, zvlášť když vidí, jak snadno se pan Tlustý, bývalý ministr financí, nechal přemluvit ke spolupráci a ještě mimochodem prozradil, jak to bylo s podporou fotbalového klubu pana Baroše, a jak na druhé straně mladý poslanec Morava reagoval na nabídku jako protřelý mafián. Na obranu novinářů lze uvést i ten argument, že nikdy nehodlali inscenované fotografie použít a zveřejnit za účelem vydírání a i rozhovory s panem Tlustým důsledně nahrávali, aby mohli dokladovat svůj odstup od politiků.

Zásadní otázka ale zní ještě jinak: Proč Mirek Topolánek nemluvil o novinářské etice, když byl skrytou kamerou natočen pan Doležel z ČSSD a v rozhovoru padla slavná věta o „pěti v českých“ či když byl natočen podobně budyšínský starosta Péťa, tehdy rovněž v ČSSD, kvůli zneužitým dotacím? Protože na to nikdo nikdy neodpověděl, jsou protesty politiků či dnešní chvály pana Paroubka na novináře, který v případě reportáže o panu Doleželovi hovořil právě o týmu Janka Kroupy jako o agentech ODS, nedůvěryhodné.

Problém je i v tom, že Česko má jinou tradici: Když v první půlce XIX. století Joseph Howe kritizoval vládu ve svých novinách, stal se hrdinou Kanady a soud ho osvobodil. Když kritizoval o pár let později u nás oktrojovanou ústavu ve svých novinách Karel Havlíček Borovský, soud ho sice osvobodil, ale vzápětí nato byly kvůli tomu porotní soudy zrušeny a z Havlíčka se až po emigraci a po smrti stal mučedník.

Jiná tradice si zřejmě žádá jiná řešení, která bohužel jsou někdy na samé hraně zákonnosti v dobré víře, že zákony díky takovéto publicistice začnou nejprve dodržovat sami politici. Proto i kritika česko-kanadského novináře Petra Adlera úplně nesedí: on totiž žije ve standardní demokratické zemi s jinými tradicemi, kde korupce bývá většinou řádně vyšetřena a potrestána.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel