Typicky okurkový příběh, tedy takový, který je na první pohled takzvaně o ničem, je na světě. Odehrál se na internetu, konkrétně v sociální síti Twitter.

Velké emoce zde totiž vzbudilo zablokování novinářky Terezy Zavadilové (z deníku E15) politikem Pavlem Bělobrádkem (z KDU-ČSL). Ihned na to padla ve všech diskusích otázka: Smí politik zablokovat novinářku?

Na specializovaném serveru Lupa.cz, zabývajícím se právě internetem, k tomu Daniel Dočekal napsal: „Můj názor je, že blokovat může a nikdo mu to nemůže zakázat. Ale coby politik, zejména tak vysoce postavený jako Pavel Bělobrádek, by něco takového měl používat velmi opatrně. Je to poměrně nevhodné a netaktické.“

Oč věcně jde? „Blokování je jeden z mála nástrojů, které umožňují zbavit se někoho, kdo obtěžuje, napadá či útočí. Dosáhnete tím toho, že od zablokované osoby už nic neuvidíte a přestane na vás vyskakovat v upozorněních.

Co se Twitteru týče, tak pokud máte tweety veřejné, blokovaná osoba je stejně může vidět, stačí, když si otevře váš profil v prohlížeči bez přihlášení,“ shrnuje Dočekal. A dodává: „Na druhou stranu, vy ale také neuvidíte, co píše, ani neuvidíte, co píše o vás.“

Co to znamená? Že vše, co na sociální síť v tomto režimu vložíte, se dříve či později, tou či onou formou může obrátit proti vám. Sociální sítě jsou v poslední době stále masivněji využívány jako poměrně účinný marketingový a propagační nástroj. O jeho efektivitě by vcelku plasticky mohl vyprávět Karel Schwarzenberg. Právě jeho sociální sítě dostaly z kraje roku 2013 do druhého kola přímé prezidentské volby.

Sociální síť má totiž jednu záludnou vlastnost: tváří se jako poměrně intimní, důvěryhodné prostředí, konzument tamních sdělení může snadno podlehnout dojmu, že ten či onen – například politik – promlouvá právě a osobně k němu. Ale to je velká iluze.

Máloco v mediálním světě lze tak jednoduše a téměř bez námahy fixlovat, manipulovat, zneužívat k deformaci obrazu reality, jako právě sociální sítě. Důvod je prostý: tato komunikace je založena více na emoci, než na ráciu. Proto umí být působivější, než všechny tištěné stranické programy dohromady.

Být „na síti“, znamená mít možnost dosáhnout vlivu. O to právě politikovi jde. Jenže v okamžiku vstupu „na síť“ odhazuje jednou provždy a definitivně své soukromí, právo na tajemství a dokonce i právo mlčet. Síť jej nutí komunikovat, a to činí, jak svrchu řečeno, i tehdy, když sobě nemilého oponenta ze své části odpojí, zablokuje.

Vzdává se jediného trumfu, který měl: ukazuje svoje karty, ale nevidí do těch protilehlých. V tu chvíli je řešení jediné: odejít „ze sítě“. Ale najde se jediný takový odvážný politik v zemi české? Vsadím se, že nikoli.

Protože za každým stojí zástup poradců, kteří jej nutí být „na síti“, neboť to přece „voliči očekávají a chtějí“. Otázka je, kdo všechno stojí za těmi poradci, co tak pěkně a tak sebevražedně radí.