Byť dneska se o prezidentských volbách v Rakousku už moc nepíše, protože v mediálním světě zítřek je již starým, pro mě jsou evropskou událostí týdne. To právě ony ve vší své nahotě ukázaly, jak se evropská společnost rozdělila.

Připomeňme fakta: Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo vyhrál. V jednu chvíli se zdálo, že vyhrál N. Hofer z Rakouské strany svobodných. Ihned se objevily titulky o populistovi, fašistovi a tak dál. Po hodinách dramatu ale najednou vyhrál ten „správný“ kandidát, Alexander Van der Bellen. Média i politici se uklidnili. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Vítěz vyhrál jen díky ušmudlaným 31 000 hlasů. Jelikož se voleb zúčastnilo 4,6 milionu lidí, je to tedy naprosto zanedbatelný rozdíl.

Protože se však po celou věčnost zdálo, že vyhrál N. Hofer, a vítězství Van der Bellena bylo oznámeno nečekaně po dopočítání korespondenčních hlasů, působí to na mnohé jako divná volba. Není se čemu divit, že leckdo může mít podivný pocit v kostech, že se opakuje, co jsme už jednou zažili s Lisabonskou smlouvou: Tak dlouho se hlasovalo, až přišel ten „správný“ výsledek. Řada lidí už na sociálních sítích dala svému „divnému pocitu“ průchod – podle nich nejde o to, kdo volí, ale o to, kdo nakonec hlasy sčítá.

Tuto pachuť je ve vzduchu dobře cítit, a tak se zdá, že Hofer z výsledku ani moc nesmutní, ale bere jej jako investici do budoucna. Jistě věří, že příště vyhraje on. To, co se až dosud lidem nelíbilo, totiž bude s novým prezidentem pokračovat, Van der Bellen nový vítr nepřinese. A navrch to bude slabý prezident.

Podivnou příchuť má zvláště to, že o prezidentovi rozhodly korespondenční hlasy. Ozývají se dokonce otázky, zda by měly být takové hlasy v budoucnu platné. (Něco taková otázka má do sebe: Je to ještě v pravém smyslu to, co si pod slovem „volby“ představíme, když se lidé neobtěžovali osobně přijít? Anebo když volí někdo, kdo v zemi nežije?)

Ovšem v celém tom humbuku s dopočítáváním korespondenčních hlasů zanikla jedna ohromně důležitá věc. Totiž slovník médii spojených s volbou. Schválně jsme si doma dali tu práci a hledali v různých zahraničních médiích. A zjistili jsme, že většina českých, německých a holandských médií mluvila o Hoferovi jako o „populistickém“ nebo „extrémistickém“ kandidátovi. Naproti tomu britská média si totéž nedovolila. Ta mluvila o „pravicovém“ kandidátovi. To je ovšem zásadní rozdíl.

Výraz „populistický“ znamená, že politik slíbí, co nelze splnit. Anebo neví, jako to splnit, a jen něco plácne, aby se to lidem líbilo. Mezi populistická hesla tak řadím: „Ano, bude líp.“ Nebo „Na důchody bude vždy.“ Jo, na důchody bude vždy, ale možná jen koruna měsíčně - což asi není to, co by voliči chtěli. Nálepka „populistický“ je tak vlastně jen jakýmsi eufemismus pro to, že je daný politik lhář a hňup.

Naopak to, že je někdo proti euru ve své zemi, proti půjčování Řecku do nekonečna, proti milionu imigrantů, ještě neznamená, že je populistický. Znamená to, že má takový názor. Neříká to vůbec nic o tom, zda je možné jeho vize splnit, nebo zda jsou jeho vize automaticky lživé.

Jestliže tedy kontinentální evropská média označují Hofera za populistu, vlastně tak v překladu o polovině rakouských občanů říkají, že jsou to hlupáci, kteří skočili Hoferovi na špek a na jeho lživé výmysly. I kdyby to tak snad bylo, je minimálně neuctivé tak otevřeně opovrhovat polovinou lidí v zemi. Tito lidé - polovina rakouské populace – tenhle opovržlivý postoj médií vůči sobě ale cítí, i když jej možná ne vždy dokáží jasně pojmenovat, a přestávají médiím věřit. A o to víc věří Hoferovi.

Ono se totiž v médiích děje už delší čas něco moc nezdravého. Zprávy se volně míchají s názory a komentáři komentátora. Do zpráv nám média přidávají názor, o který čtenář v prostých zprávách nestojí. Tento komentář má skrytě názor čtenáře posunout. Je totiž velký rozdíl říct: „Já, komentátor novin těch a těch, se domnívám, že kandidát ten a ten je hulvát, primitiv a populista“ – to je legitimní vyjádření názoru. Ale považuju za nepřípustné, aby ve zpravodajství, které se vydává za objektivní a citově nezabarvené, se ustálil výraz „populista Franta Novák“, nota bene jde-li o veřejnoprávní médium. Zpravodajství tak začíná mít nápadně často nádech propagandy. Novináři a politici si často myslí, že lidé si toho nevšimnou, ale v tomto případě už se dostali za hranu a propaganda se stala až příliš okatou.

Není náhodou, že těsně před volbami obvykle nesmí vycházet průzkumy, aby nebyli lidé ovlivněni. Že během voleb už nesmí kampaň pokračovat. To vše se děje, aby volby byly nezávislé, aby kandidáti měli stejné podmínky. Tentokrát však propaganda jela i během voleb. Kandidáti na prezidenta stejné podmínky neměli. Protože je-li jeden kandidát permanentně označován médii za populistu, kampaň to prostě je.

Tentokrát vyhrál ten pro média „správný“. Jenomže je to Pyrrhovo vítezství. Tlak ve společnosti i kvůli průběhu voleb dál poroste a jednoho dne exploduje jako natlakovaný papiňák. A nebude to pěkné. Podívejme se třeba na Německo: Útoků pravicových extrémistů přibylo meziročně o 35 %. Ve společnosti to vře. To je přesně ono natlakovávání papiňáku. Jen hlupák nedovolí papiňáku upustit páru a mezi řádky označuje polovinu voličů za hlupáky. Nacionalistické strany po celé Evropě sílí. Rakouští svobodní mají 35 %, maďarský Jobbik 21 %, Dánská lidová strana 21 %, Praví Finové 18 %, Francouzská národní fronta 14 %. A my to budeme léčit tím, že si dáme více bruselských kapek rozdělujících imigranty do zemí, kde je nechtějí?

Budou evropští kavárníci dál pokračovat v propagandě? Akce vyvolává protiakci. Čím víc budou tlačit na pilu a označovat jakékoliv opačné názory za extrémní a populistické, tím víc budou mít tyto opačné názory hlasů.

Tak moc budou rádoby-intelektuálové opovrhovat euroskepticismem a prostou zdrženlivostí k imigraci, až to neskončí jen euroskepticismem a zdrženlivostí, ale vyústí to přímo v nacionalismus. A nacionalismus není žádná výhra. Moc proto prosím o férové a nezkreslené zpravodajství, které nám nebude podprahově vnucovat rádoby „správný“ názor.