Skončilo první dějství parlamentní tahanice o koncesionářské poplatky. Budou ještě další dvě, ale dá se očekávat, že vláda nakonec na sílu prosadí svou.

Dle vlády a příznivců veřejnoprávnosti se tu má především jednat o zachování plné funkčnosti veřejnoprávních médií. Jenže, jak ono to s tou veřejnoprávností vlastně je?

Před dvaceti lety bych také byl na straně veřejnoprávnosti, jenže od té doby se mnohé změnilo. Zásadně se změnilo vnitřní naladění těchto médií, a především se zásadně posunuly komunikační technologie.

Je nepochybné, že jak Český rozhlas, tak především Česká televize, stojí nepokrytě na jedné straně fronty kulturní války a tím své veřejnoprávní poslání jednoznačně neplní.

V situaci, kdy jsou zpravodajské redakce fakticky kompletně složeny z levicově-zelených liberálů, lze si jen těžko představit, že by taková struktura dokázala vygenerovat vyvážené zpravodajství, natož pak publicistiku.

Stát nutí občany platit službu, kterou mnohdy nevyžadují a zhusta ani nekonzumují.

Proč konzumovat mediální obsah, který mi sděluje, že jsem starý, nevzdělaný, chudý, že jsem jeden z těch, co prohráli v globalizovaném světě… Že tomuto světu vlastně nerozumím a nejlépe by bylo, abych se sám dobrovolně vzdal volebního práva, neb volím „špatně“.

Možná jsem v jejich „správném“ vidění světa i nácek (oblíbený to neargument dobrodějů).

Nebudu s ničím z toho polemizovat, nějak mi to nestojí za to.

Obecně – nestojí za to polemizovat s kýmkoli, kdo odmítá akceptovat, že může existovat i jiný než jeho názor.

Jisté je, že tato vládní koalice chce fakticky navýšit jednu z daní a současně rozšiřuje množství daňových poplatníků. Politicky je to logické, neb právě pro tuto vládní koalici jsou to spřátelená média.

Dělá to bez ohledu na to, že speciálně v tomto případě, nemá daňový poplatník možnost ovlivnit to, jak se s rozpočtem České televize a Českého rozhlasu nakládá.

Možná argumentace vysílacími radami je směšná, neboť vliv občana na jejich složení je nulový.

Otevřena zůstává otázka hospodaření obou institucí ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Ani to ovšem není kontrola dostatečná, NKÚ nemá trestní a exekutivní pravomoc, a tak jeho jakkoli zásadní nálezy většinou zůstávají pouhou makulaturou.

Otázka veřejnoprávních médií by právě v tuto chvíli měla být položena obecněji - má sám koncept veřejnoprávnosti ještě smysl?

Povšimněme si, že na poli tištěných médií a jejich elektronických derivátů nic takového jako veřejnoprávnost neexistuje. Důvod je prostý. Historicky vydával noviny ten, kdo na to měl nebo ten, komu to přinášelo zisk.

Od časů císaře pána měla každá větší politická strana nebo zájmová skupina svůj tisk, což spolehlivě zaručilo pluralitu názorů na mediálním trhu. Jediné, co ji omezovalo, byla cenzura, kterou vykonávala nejdřív církev a posléze stát.

Pokud jde o rozhlas a následně i televizi, měla tato média na počátku jednak technické omezení v rozsahu kmitočtů, jednak v nákladnosti svého provozu. Výsledkem bylo, že provozování těchto médií se ujal stát, který se pokusil tato média ideou veřejnoprávnosti politicky neutralizovat.

A povšimněme si také, že v USA, kde byly na počátku minimálně z hlediska dostupnosti potřebného kapitálu jiné poměry, než v Evropě, nikdy idea veřejnoprávnosti nevznikla. Rozhlas a televize tam od počátku fungovaly na stejném volném trhu, jako tištěná média.

Technická omezení rozsahu kmitočtů definitivně padla s digitalizací. Problémy s nákladností provozu se vyřešily vznikem dostatečně silných kapitálových skupin, které zjistily, že reklamní trh je dostatečně bonitní na to, aby tato média uživil, a ještě vygeneroval zisk.

V posledním desetiletí paralelně vnikl i svébytný svět internetových televizí, většinou s určitým omezeným rozsahem, které vyžadují minimální náklady.

Dnes existují desítky televizních a rozhlasových kanálů na zcela komerční bázi. Je to fakticky obdobná situace jako na trhu s tištěnými médii, kde žádné veřejnoprávní noviny nebyly a nejsou (a cenzura naštěstí už padla). Není čas postupovat tak i vůči rozhlasu a televizi?

Řečeno jednoznačně – obě média privatizovat.

Jedinou překážkou takového řešení by byla správa archivů obou institucí. Ty představují významnou část kulturního dědictví - to se ale dá vyřešit jejich vydělením do specifických institucí nebo lépe, napojením na už existující struktury typu Národní knihovna nebo Státní ústřední archiv.

Z hlediska bezpečnosti by možná nebylo špatné zachovat jeden rozhlasový a jeden televizní informační kanál, který by patřil státu. Podíváme-li se ale do USA, kde, jak už bylo výše uvedeno, mediální trh vznikal od samého počátku na komerční platformě, vidíme, že kromě absence veřejnoprávnosti tu také stát nevlastní žádný kanál ani z bezpečnostních důvodů.

A nechť mne prosím ČT nestraší vyprávěním, že nebudou peníze na vánoční pohádku. Díky vnoučatům jsem pár posledních viděl. Pro českou kulturu by bylo přínosem, kdyby nevznikly.

Vánoční pohádku ve veřejnoprávní kvalitě by klidně mohla natočit kterákoli komerční televize. Má to ovšem finanční háček. Komerční televizi se ta pohádka musí vyplatit – a vyplatí se jí těžko v situaci, kdy ona si musí na náklady vydělat a ČT na její natočení dostane peníze z pro ni určené daně.

Dokud budou existovat státní média, ať otevřeně státní nebo skrývající se za fíkovým listem veřejnoprávnosti, bude mediální trh vždy pokřivený. Na eurounijním trhu čehokoli, pokřiveném dotacemi na cokoli, je to ale čím dál tím víc norma.