... prezident Miloš Zeman není pravičák

Druhá přímá volba, jejíž finále přineslo nečekaně vyrovnaný zápas protřelého politického rutinéra Miloše Zemana a muže, který si, mluvou horolezců, vybral jako první velký vrchol rovnou nejtěžší devítitisícovku, K2, je minulostí.

Profesor Drahoš nakonec stanul těsně pod vrcholem, problém (nejen) horolezců ovšem spočívá v tom, že na rozdíl od celé řady jiných sportů se v horolezectví neudělují stříbrné či bronzové medaile. Vítěz bere vše.

Necítím se být povolána k rozboru příčin výsledků voleb, leč z pozice daňového poplatníka majícího touhu vyjadřovat se k věcem veřejným si dovolím několik postřehů. V první řadě se domnívám, že Miloš Zeman využil dokonale možnosti, které přímá volba nabízí. Přestože, jak ukázalo první vítězství Václava Klause v roce 2003, je tajná volba na půdě parlamentu, stejně jako politika, uměním možného, před pěti lety by to měl Miloš Zeman, v té době důchodce z Vysočiny, na parlamentní půdě mimořádně složité. Letos by to tomu bylo nejinak. „Zemanovská koalice“ by sice měla v PS takřka jistých 115 hlasů ANO + SPD a KSČM, ke kterým je nutno přičíst hlasy několika sociálních demokratů a Václava Klause mladšího. Diametrálně odlišná je ovšem situace v Senátu. Souboj ANO + SPO + KSČM + Severočech versus „tradiční“ politické strany by vyzněl 10:59, o hlavě státu by tak rozhodovalo zbylých dvanáct senátorů. Proto si troufám odhadovat, že po závěrečné volbě, kdy ke zvolení prezidenta stačila nadpoloviční většina všech hlasujících, by se z vítězství těšil profesor Drahoš. Pravda, rozhodla by instituce, jejíž složení dnes neodráží poměr politických sil, navíc druhého kola senátních voleb se zúčastnilo pouhých 15,4 % voličů, ale o tom je demokracie. V této souvislosti si kladu otázku, jak by se asi politický stratég Zemanova formátu choval v minulých pěti letech vědom si faktu, že o jeho znovu zvolení nerozhodnou „běžní“ občané, ale poslanci a senátoři?

Dnes již dvojnásobný prezident Miloš Zeman se kromě pravidelných výjezdů do krajů mohl opřít i o mimořádně dobrý stav ekonomiky České republiky. Osobně ovšem zastávám názor, že i přes značnou aktivitu Miloše Zemana na poli obchodní diplomacie je jeho zásluha na aktuálním stavu české ekonomiky, minimální. Přesto je škoda, že mu nejspíše fyzická kondice nedovolila větší oslovení zemí Jižní Ameriky. Ekonomické cykly se prostě neřídí tím, kdo je právě českým prezidentem, a do budoucna tomu nebude jinak.

Stejně tak se ovšem neztotožňuji s výkladem, podle kterého se těsná (ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prohrál před pěti lety s tehdejším důchodcem z Vysočiny v poměru 45,198 % : 54,802 %) prohra profesora Jiřího Drahoše rovná oslabení demokracie, ne-li rovnou její destrukci. Profesor Přibáň z univerzity Cardiff University, jinak autor tvrzení, že největším ohrožením civilizace je národní suverenita, se v nedělním pořadu Otázky Václava Moravce, vyjádřil ve smyslu, že letošní volbou prezidenta Zemana, byl způsoben rozklad první České republiky. Jak dále dodal, v letech 1993 – 2017 existoval parlamentní režim, právní stát a ústavní stát, od konce ledna 2018 je vše v ohrožení. Nic proti panu profesorovi, leč dost dobře nechápu, kterak může demokratická volba prezidenta v parlamentním systému, navíc za mimořádné účasti voličů, ohrozit demokracii.

Jedno však vím určitě. Vlivný a tradiční anglický list The Guardian nazval Miloše Zemana „krajně pravicovým prezidentem“. Novináři z Anglie se mýlí. Prezident České republiky Miloš Zeman může mít nálepku snad kohokoli, jen ne krajního pravičáka a rigidního stoupence zdravého životního stylu. Asi by stačilo, kdyby si novináři zjistili, že před volbou prezidenta byl Miloš Zeman předsedou parlamentu a premiérem, to vše v barvách ČSSD. A představa, že by prezidenti Ruska a Číny přispěchali mezi prvními s gratulacemi „krajnímu pravičákovi“, je opravdu velmi vzdálena realitě.

Převzato z blogu se souhlasem autorky.