I politici mají prázdniny, a tak alespoň na chvíli utichla ostrá debata ohledně rušení koncesionářských poplatků a převedení financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet.

Nicméně je více než jisté, že se s koncem prázdnin tato přestřelka opět vrátí a bude postupně nabývat na intenzitě tak, jak se bude projednávat návrh zákona, který má tento „transfer“ financování zajistit. Obávám se však, že se budou pouze dokola opakovat již mnohokrát vyřčené argumenty i „argumenty“ a k podstatě problému se tak opět ani nepřiblížíme. A tak se připravme na to, že budeme znovu bombardováni vyjádřeními na téma, zda se změnou financování veřejnoprávních médií sníží či nesníží jejich nezávislost na politicích, či nakolik je avizované přiškrcení penězovodu do ČT o zhruba 2 miliardy korun pro tuto instituci likvidační.

Nechci se však těmto otázkám úplně vyhnout, a tak alespoň ve stručnosti. Myslím, že změna způsobu financování na nezávislost médií na politicích vliv nemá, protože jsou na jejich rozhodnutí závislá už nyní. Jenom by se tím změnil mechanismus možného uplatňování politického vlivu ze stavu, kdy je nepřímý ve formě rozhodování o změně výše koncesionářských poplatků (které jsou však spíše daní z vlastnictví zařízení schopného veřejnoprávní vysílání přijímat), na stav, kdy jim mohou sahat na peníze přímo prostřednictvím rozpočtu. Eliminovat možnou libovůli politiků je však podle mne možné například tak, že finance pro tato média budou mandatorním výdajem definovaným zákonem. Ani to však není stoprocentní, protože i takový zákon mohou politici samozřejmě změnit. Úplně stejné je to však i v případě „koncesionářských“ poplatků.

A co to snížení rozpočtu ČT o 2 miliardy? V této otázce souzním s názorem bývalého guvernéra ČNB Miroslava Singra, že to není situace, se kterou by si manažeři neměli umět poradit, protože možností, jak šetřit, mají poměrně dost. Stačí se ostatně podívat například na početnost štábů ČT v porovnání se štáby komerčních televizí pořizujících na různých akcích reportáže do zpravodajství. Měla jsme tu možnost několikrát a hádejte, koho bylo víc? Pravda, dvě miliardy to sice nedá, ale korunka ke korunce…

Jediná relevantní námitka, která se změnou způsobu financování souvisí, je tak podle mne to, že při jeho přesunu na erár se veřejná dluhová sekera zasekne ještě o něco hlouběji. Proto je podle mne však na místě otázka, zda opravdu potřebujeme platit z veřejných peněz takový rozsah veřejnoprávního vysílání, jaký nám v dnešní době především ČT poskytuje. Ta nám totiž nabízí i řadu pořadů, které by „slušely“ spíše televizím komerčním.

My zkrátka nemáme vůbec jasno v tom, co vlastně onou veřejnou mediální službou má být a co už do ní nepatří. Což je přesně tou zásadní otázkou, o které bychom měli diskutovat. Jinými slovy, co je tím základ, u kterého lze definovat společenský zájem, pro který se vyplatí nějakou tu korunu pustit. A teď je úplně jedno, zda z poplatků či z eráru. Podle mne by totiž měla veřejnoprávní média dostávat peníze právě a jen za takto definovanou veřejnou službu a zbylé pořady by měla vyrábět a vysílat na své vlastní komerční riziko.

Pokud bychom dokázali rozsah této služby nadefinovat, můžeme zajít ještě dál. Nemusíme si ji totiž bezpodmínečně objednávat u stávajících veřejnoprávních médií, ale můžeme se s poptávkou na její poskytování obrátit na jakoukoliv společnost, která je schopna ji v požadovaném rozsahu a kvalitě zajistit. Z praktických důvodů by asi nedávalo smysl, aby to byla jenom jedna společnost, ale poptávku je možné rozdělit do několika balíčků (např. zpravodajství a publicistika, sport, dětské vysílání, vysílání pro menšiny, kulturní vysílání apod.). Veřejnou mediální službu by tedy mohlo dodávat hned několik komerčních společností. Prostě té, která by vyhrála výběrové řízení na příslušný „balíček“, její dodání (tedy vysílání) na určitou dobu svěřit. Průběžně pak samozřejmě kontrolovat dodržování požadované kvality a v případě nedostatků uplatnit vůči dané společnosti sankce. Tento princip ostatně není zase až tak nic moc objevného. Podobně je tomu totiž i u jiných veřejných služeb. Například u dopravy. I tam jednotlivé dopravní společnosti soutěží příslušný „balíček“ služeb definovaný jejich délkou, rozsahem a kvalitou. Vítěz tendru je pak zajišťuje v souladu s podmínkami a pokud je nedodrží, může mu objednatel (třeba kraj nebo Ministerstvo dopravy) udělit sankci. Tedy sáhnout na peníze.

K zajištění veřejné mediální služby zkrátka žádná veřejnoprávní média nepotřebujeme. Stačí pověřit jejím poskytováním toho, kdo je schopen ji zajistit v definovaném rozsahu a kvalitě a za pro nás nejvýhodnějších podmínek. Přičemž vedle toho může samozřejmě poskytovat také další mediální služby na komerčním principu, a tedy na své vlastní podnikatelské riziko.

Takhle jednoduché to zkrátka je…

Psáno pro deník TO