Pokaždé, když něco slyším nebo čtu omývá se slovo nezávislost. Hovoří se o tom jak je ohrožena, a jak se za ní musí bojovat. Položme si ale otázku, je to opravdu to co veřejnost skutečně trápí. Přijmeme-li aktuální narativ, tak bychom se museli shodnout na tom, že v současnosti jsou veřejnoprávní média nezávislá a všichni jsou spokojeni s jejich činnosti. To ovšem neodpovídá skutečnosti, a lze se tedy domnívat, že je někde něco chybně. Základní chyba spočívá ve spojení několika jednotlivých „problémů“ do jednoho eintopf. Zkusím tyto jednotlivé ingredience popsat odděleně, jak je vidím já, a jak by se o nich mělo hovořit izolovaně.

Začněme právě tou nezávislosti. Všechna veřejnoprávní média a ještě obecněji všechna média jsou závislá na penězích (detailněji bych rozbor přenechal někomu fundovanějšímu). A této závislosti je asi nezbavíme, stejně jako živé organismy nezbavíme závislosti na kyslíku. V toto rovině můžeme pouze rozlišovat pouze původ peněz na nichž jsou závislá. Zde je ta dělící čára naprosto zřejmá, buď se bude jednat o peníze veřejné nebo soukromé. Co se týče veřejnoprávních medií, tak ta jsou závislá na penězích veřejných a to automaticky implikuje závislost na vládnoucích politických uskupeních – velká část diskuzi na toto téma se věnuje právě vysvětlování, že ta závislost tam je a jde jen o estetiku. Pokud bychom chtěli snížit politický vliv, museli bychom tyto média zcela odstřihnout od veřejných peněz.

Zastánci stávajícího stavu se snaží argumentovat obsahovou nezávislosti a tvrdí, že budou-li veřejnoprávní media financována z rozpočtu, bude jím politicky diktován obsah. Nehodlám toto tvrzení jakkoliv rozebírat, neboť jej já osobně, a ani lidé v mé sociální bublině, nevnímáme jako skutečný problém. To, co vnímáme jako skutečný problém, je až přílišná nezávislost na realitě a skutečnost, že tato media tlačí vlastní názorový proud. Proto to co od médii požaduje je objektivita a nikoliv nezávislost. Dokonce chtějí-li prosazovat vlastní světonázory, nechť tak činí i nadále, jen nevím proč bych je v tom měl podporovat ze svého, když s ním nesouzním. Zde ve vzduchu visí otázka, zda přesun financování do rozpočtové kapitoly ovlivní objektivitu veřejnoprávních medií: zde vidím tři možnosti: (1) nic se nezmění a budou nadále prosazovat svůj pohled, (2) zůstanou neobjektivní, jen začnou prosazovat názory vlády, nebo (3) začnou být objektivnější. Tohle je zajímavá situace, protože z pohledu posluchače/diváka je šance 1:2 že se situace zlepší a z pohledu těchto medií, 2:1 že se zhorší. Protože větší riziko je na straně těchto medií, je pochopitelné, že jsou více slyšet.

Třetí ingredience, která je v této čalamádě zamíchána, je otázka toho, co je to veřejnoprávní služba. Nejjednodušší definice, která mě napadá by zněla: „Veřejnoprávní služba je taková služba, která by měla být dostupná každému občanovi bez ohledu na jeho sociální postavení, víru, národnost, apod. neboť společnost se shodla na tom, že slouží k naplňovaní jeho základních práv, ale sama o sobě není ekonomicky životaschopná.“ Nebráním se úpravám té definice, ale myšlenka je snad jasná.

Dokud se budou míchat všechny tři problémy dohromady, bude to jen diskuze o vášních, bez možnosti se kamkoliv posunout. Pokud chceme aktuálně za něco bojovat, pak bych se přikláněl především za objektivní média.

Když to cele parafrázuji, tak bych to řekl asi takto: „Veřejné finance jsou jako drogy, velmi rychle na nich vzniká závislost a detox je hodně nepříjemný, jak pro závislého, tak pro okolí, které se na to dívá. My bychom měli přestat vést spekulace jestli je lepší podávat kokain nebo heroin. Ale vést odbornou diskuzi, komu ještě morfium pomáhá a z koho už udělalo feťáka.“