Média mají být politicky nestranná, vyvážená a pluralitní, ale určitě ne nezávislá. Přestaňme chodit kolem téhle falešné modly po špičkách.

Téma, které (zatím trochu bázlivě a rozpačitě) nastolila současná vláda, tedy případné zrušení televizních a rozhlasových poplatků a jejich nahrazení příslušnou rozpočtovou kapitolou, se přímo nedotýká zásadní meritorní podstaty smyslu a účelu obou těchto médií, ale mohlo by být dobrou příležitostí k tomu, abychom tuto debatu k zásadnějším obecnějším tezím posunuli.

Ale mnozí se byť jen opatrné nakousnutí této debaty ukrutně bojí. Ještě o žádném návrhu nebylo ani stopy a už tu byly demonstrace, výzvy, apely, varování. Před čím? Před debatou. Hlavně aby se o dosavadním statu quo vůbec nezačalo mluvit. Znát je to třeba z hysterického usnesení Senátu, kde se opravdu někdy koncem zimy vážně psalo, že v čase informační války, kterou proti nám vede Rusko, je ČRo a ČT „pilířem informační bezpečnosti“, a implikuje se, že kdyby tato média byla financována z rozpočtu – stejně jako dosud třeba bezpečnostní a další podobné složky jako justice, armáda, policie, soudy nebo BIS –, pilířem bezpečnosti už by nebyla. Nikdo v tu dobu ještě zdaleka neviděl žádný konkrétní projekt, ale Senát už statečně bil na poplach, protože už jen sama debata o financování ČRo a ČT by nás asi mohla poranit. A nejen Senát. Plašil ostatně kdekdo. A vypjaté plašení a burcování trvá.

Co je státní, nelze zestátnit

Stát přijme zákon, kterým se zřizuje nějaká instituce. A ona pak není státní? Stát této instituci přidělí majetek, budovy, vybavení. A ona pak není státní? Stát jí zákonem přidělí kmitočty a technické prostředky pro šíření signálu, a ona pak není státní? Stát jí zákonem uloží plnění úkolů a povinností, a ona pak není státní? Stát zřídí orgán, který má kontrolovat, jak tyto úkoly jím zřízená instituce dodržuje, a ona pak není státní? Stát jí zákonem přidělí veřejné peníze z kapes poplatníků a těmto poplatníkům zákonem uloží povinnost na provoz této instituce přispívat, a ona pak není státní?

Někteří „mediální odborníci“ tvrdí, že státem zřízené instituce nejsou státní, protože jsou přece financovány z výnosu poplatků. A dálnice jsou tedy čí, když jejich uživatelé platí dálniční poplatky? A státní, krajské a obecní kulturní instituce jsou čí, když jedním ze zdrojů jejich financování jsou výnosy ze vstupného? A už zmiňovaný komunální provozovatel hromadné dopravy je čí, když cestující individuálně přispívají na jeho provoz? Tím se přece nic nemění na faktu, kdo tyto instituce zřizuje a také přímo či nepřímo řídí. Plašení kolem toho, že případným zrušením rozhlasových a televizních poplatků dojde k zestátnění ČRo a ČT, je poněkud pomatené. Nelze zestátnit, co státní odjakživa je. A způsob, jak se na provoz státní instituce vybírají peníze od daňových poplatníků, ten je jen technikálií. V každém případě vždy poplatník platí povinně a vynutitelně pod hrozbou sankce. Jako daně. A má to uloženo od státu.

Falešná modla nezávislosti

Velký pokřik kolem zatím velmi rozpačitých a nekonkrétních úvah týkajících se změny financování státních médií je nesen především argumentem, že financováním zvláštní kapitolou státního rozpočtu bude omezena dosavadní nezávislost těchto médií. Nejdřív si natvrdo řekněme, že tato média nezávislá být nesmějí. Naopak, jsou a musejí být plně závislá na tom, kdo je pověřil úkoly, které jsou uvedeny ve zřizovacím zákoně a dalších normách, a kdo je za plnění těchto úkolů platí. Je to veřejnost prostřednictví své jediné legitimní reprezentace: prostřednictvím parlamentu.

Ne, nezávislost není ohrožena, protože nemá vůbec existovat. Tato média mají být politicky nestranná, vyvážená a pluralitní, ale určitě ne nezávislá. Přestaňme chodit kolem téhle falešné modly po špičkách.

Dobrá, někdo to upřesní a namísto „nezávislosti“ začne používat pojem „odolnost“. Odolnost vůči konjunkturálním mocenským vlivům. To už je lepší. Takovou odolnost ostatně potřebují ke svému fungování i jiné speciální státní instituce. Proto takové instituce často nespadají přímo pod vládu či pod nějaké ministerstvo. To proto, aby přiměřený vliv na jejich úkolování a kontrolu měla jak vládní, tak i opoziční část aktuální politické reprezentace. Proto jsou i Česká televize a Český rozhlas dokonce i „odpolštářovány“ od exekutivy volenými radami, které sice odvozují svůj mandát od parlamentu, ale disponují určitou nárazníkovou institucionální ochranou právě vůči konjunkturálním výkyvům moci.

Financování z rozpočtu, či z poplatků?

Jak ale s touto odolností souvisí způsob financování? Živočich zvaný „mediální odborník“ vám na to řekne, že s kapitolou rozpočtu se hýbe snadněji a voluntarističtěji či konjunkturálněji než s poplatky danými zákonem. Vážně? Jedním z motivů zavedení a hájení poplatků kdysi bylo, aby jakákoli vládní většina na tato média neplýtvala veřejnými penězi v touze objednat si mediální podporu v boji proti opozici. Nebo aby je vláda nekorumpovala a nekupovala si od nich přízeň ryze politicky odhlasovaným navýšením příslušné rozpočtové kapitoly. Což by prý u poplatků nešlo. Že nešlo? Vážně?

Minulá vláda slibovala, že nezvedne poplatky. A pak těsně před volbami protlačila narychlo jejich zvýšení na sílu proti vůli celé opozice. Na hlasování bylo křiklavě patrné, kdo z účastníků politické soutěže považuje státní média za svého spojence a kdo se naopak cítí být spíše terčem jejich jednostranné palby. A ještě máme v živé paměti, jak za tento dáreček v předvolební kampani dosluhující vládní koalici ČRo a ČT děkovaly svou snahou být na té správné straně. Ostatně tato zaujatost přetrvává.

V našem kontextu je ale podstatnější, že zákon o poplatcích lze měnit stejně snadno jako rozpočtovou kapitolu, ba dokonce zákon změníte kdykoli v průběhu roku, zatímco kapitolu jen při projednávání státního rozpočtu každý rok na podzim. Poplatky tedy nezajišťují o nic vyšší odolnost vůči mocenským výkyvům než financování z rozpočtu. Hysterie kolem zatím pořád ještě hodně váhavě, potichu a nekonkrétně avizovaného zrušení poplatků a převedení financování obou médií na státní rozpočet může mít jediný trochu racionální (a neobhajitelný) důvod. Uzurpátoři Kavčích hor a Vinohradské mají obavu, že by se každoročně v rámci debat o rozpočtových kapitolách znovu a znovu otevírala dosud tabuizovaná debata: jak účelně a jak efektivně jsou v ČT a ČRo vynakládány peníze poplatníků a zda jsou za ně pořizovány produkty odpovídající společenskému zadání, které mají tyto instituce plnit.

Co je těmi veřejnými statky v éteru?

Vraťme se k otázce nejzákladnější: existují v oblasti rozhlasového a televizního vysílání nějaké specifické a nezpochybnitelné veřejné statky? Lze u takových prokázat jasné pozitivní externality přesahující běžný vztah prodejce-zákazník? Existuje v tomto resortu prokazatelné riziko negativních externalit, kterým je nutno zamezit? Zamezit speciálněji než jen obecnými pravidly pro podnikání v audiovizuálním oboru? Jde o veřejné statky natolik nutné a specifické, že péče o ně není zaručitelná pestrostí trhu a konkurenčním prostředím, jako tomu je v naprosté většině ostatních oborů lidské činnosti?

Dobrá. Připusťme to. Hledejme je, vymezme je, definujme je, kvantifikujme je. Klidně se u toho i přeme, ale neodbývejme tuto debatu mávnutím ruky. Spadá sem vysílání důležitých a naléhavých varování, poplachů či instrukcí, například při teroristických hrozbách, přírodních pohromách, haváriích nebo epidemiích? Možná. Jde o okamžité a nezkreslené zprostředkování informací o důležitých hlasováních, nových pravidlech a rozhodnutích vládních orgánů veřejnosti? Možná také. Jde o výrobu a vysílání naučných a vzdělávacích programů pro děti a pro školy? Možná. Dokumentů o přírodě, historii a technice? Možná. Pořadů pro zdravotně postižené? Možná. Pořadů pro různé specifické menšinové skupiny diváků a posluchačů (náboženské, etnické, sociální, kulturní)? Možná. A kolik? Jakých? Za kolik? Mohli bychom najít ještě další podobné příklady? Možná.

Důkazní břemeno leží na tom, kdo chce cizí peníze

Jenže pro ty, kteří tvrdí, že jde v podobných případech o veřejný statek právě takového charakteru a v natolik nenahraditelných a nepostradatelných formátech, ale zbývá vyřešit jeden podstatný úkol. Na nich totiž leží důkazní břemeno v šetření, zda všechny tyto cíle a funkce nejsou již saturovány běžně fungující přirozenou konkurencí soukromých mediálních subjektů. Podobné charakteristiky přece najdeme i u mnoha fungujících komerčních specializovaných kanálů. A kupříkladu na knižním nebo časopiseckém trhu nikoho ani nenapadne, že by stát měl saturovat případné díry v nabídce nějakou vlastní aktivitou, provozovanou úředně zřízeným subjektem, povinně financovaným všemi čtenáři, ať už čtou cokoli.

Stejně pochybným a také nyní často používaným argumentem je, že médium žijící z reklam nemůže objektivně referovat o zadavatelích inzerce. Ale takových médií nezávislých na inzerci existují přece stovky. Jsou to právě ony všemožné placené kanály nebo třeba i reklam zbavené varianty mnoha běžných médií, kde si za neobtěžování inzeráty a reklamami mnoho uživatelů rádo připlatí. Tak kde jsou ony nezpochybnitelné a přesvědčivé důkazy o existenci strukturovaného nenahraditelného veřejného zájmu v oblasti vysílání? Ty nám mediální aktivisté stále dluží.

Zkrátka, důkazní břemeno leží na podporovatelích teze, že v oblasti rozhlasového a televizního vysílání existují nezpochybnitelné veřejné statky, že lze u takových mimo vši pochybnost prokázat jasné pozitivní externality a že v oblasti vysílání existuje nesporné riziko externalit negativních, kterým je nutno zamezit.

Kouzelné slovo „relevantnost“

Představte si, že pošlete někoho pro nějakou zdravou svačinu a dáte mu stovku. On přinese lososový sendvič v ceně dvě stovky, protože ten je přece zdravý a dobrý. A tak tenhle váš kurýr natáhne ruku pro další stovku. Nepochopil, že cena byla součástí zadání. Stejně tak to dělají Česká televize a Český rozhlas. Vysílají ohromné množství pořadů, ba dokonce celých programů, které si u nich nikdo neobjednal. A pak se zapojí do boje o dodatečné zvýšení poplatků, aby tyhle „vícepráce“ měly z čeho zaplatit. Protože jim to dosavadní systém umožňuje. Systém, jehož základy jsou stále zcela mimo diskusi.

Mlčky tak přijímáme, že za veřejné peníze jsou produkovány a vysílány pořady, které nesnesou námitky, že si veřejné peníze nezasluhují. Obhájci toho, že obě instituce zaplavují mediální trh ryze komerčními obsahy a nekale (protože s veřejnou podporou) tak konkurují soukromým provozovatelům vysílání, vytahují své zamilované slovo. Tím jejich slovem je „relevantnost“. Chtějí jím říci, že ČT i ČRo přece nemohou obsluhovat jen menšiny, jak mají uloženo zákonem, protože tím by prý tyto instituce marginalizovaly svůj vliv ve veřejném prostoru. A že když budou dostatečně relevantní (tedy pokud zabodují ohledně sledovanosti v soutěži s komercí), bude mít pak větší dopad i ona jejich vlastní péče o menšiny. Mezi řádky tak říkají, že v hlavních vysílacích časech budou vysílat banální detektivky, pitomé komedie a nejlacinější popík, aby pak v noci pro hrstku bdících mohli vysílat italskou operu nebo dokumenty o keltských hradištích v Čechách.

Když víte „co“, bude vám jasné i „jak“

Primární problém těchto institucí ale vůbec neleží v kvalitě nebo v nekvalitě některých nejdiskutovanějších pořadů. Problém je systémový. A ten by přetrval i tehdy, pokud by ony sporné pořady zrovna aktuálně plně vyhovovaly jakýmkoli kritériím odbornosti, vyváženosti a nestrannosti. Primární problém totiž spočívá právě v naprosté a přetrvávající nevyjasněnosti toho, jaký je okruh, záběr a struktura veřejného zájmu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.

Stále se řeší jen drobnosti, symboly, personálie a programové detaily. Ne vlastní smysl a poslání těchto médií. A ne odůvodnění jejich existence. A to na obou stranách. Plamenní aktivisté chodí v tričku „Ruce pryč“, ale není jasné od čeho. Od programového složení a profilace jednotlivých programů? To asi ne. Od dosavadního využití signálového pokrytí? Kdepak. Od stávajícího vzájemného vymezení a rozmístění žánrové náplně? Kéž by.

Aktivisté chtějí chránit pouze koncept poplatků, o kterém si kdovíproč myslí, jak je zárukou toho, že si tamní zaměstnanci za veřejné peníze mohou dělat, co si zachtějí. Ti, co se jim naopak uchvácení ČRo a ČT vlastními zaměstnanci a jejich klientelou nezamlouvá, zase vkládají své naděje do převedení financování těchto médií prostřednictvím státního rozpočtu, popřípadě do mírného utažení kohoutků formou vyvázání některých sociálně definovaných okruhů osob z povinnosti platit poplatky. Ani jedna z obou antagonistických skupin ale nevěnuje vážnou pozornost úvahám o tom, nač tyto instituce vůbec máme a zda mají vůbec existovat.

Pokud bychom v tomto ohledu (tedy vymezení veřejného zájmu v oblasti vysílání) výrazněji pokročili, bylo by vše ostatní víceméně technickou a organizační záležitostí. Když víte CO, bude vám vzápětí jasné i JAK. Jakmile dojde k minimální společenské shodě na tom, co je oněmi zásadními pozitivními externalitami, které není schopno pokrýt běžné mediální konkurenční prostředí (pokud takové externality vůbec jsou), hned se sama nabídnou institucionální schémata, jak stát definuje své zadání i komu a jak svěří jeho plnění a za jakých podmínek.

Takže, problém kolem Českého rozhlasu a České televize nevyřeší ideální ředitelé a lepší management. Ani ideální složení kontrolních rad. Tento problém vychází z trvalé neujasněnosti, co tyto instituce vůbec mají dělat. A co už dělat nesmějí, za co už peníze poplatníků utrácet nemohou. Nebavme se rozčileně a povrchně o tendenčnosti či nekvalitě jednotlivých pořadů. Nebavme se pořád jen o neprofesionalitě managementu. To jsou konjunkturální provozní marginálie.

Bavme se o tom, k čemu tato média tak nutně potřebujeme. A pokud takováto veřejná debata povede k potřebě nějakých zásadních systémových změn, proveďme je. Pro začátek ale neumlčujme debatu o smyslu existence těchto médií a nezastrašujme ty, kteří takovou debatu nastolují. Ale také nevulgarizujme tuto debatu do podoby sporu kolem konkrétních odvysílaných pořadů a přešlapů v nich.

Autor je spoluautor zákonů o ČT, ČRo a Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, zakládající vedoucí úřadu Rady pro vysílání a v letech 2019–2025 její člen. Text je redakčně upravenou verzí textu, který byl publikován v NEWSLETTERU PLUS IVK „ČESKÝ ROZHLAS A ČESKÁ TELEVIZE: K ČEMU NÁM JSOU?“