Bulvární televize může být někdy k smíchu, jindy k pláči. Jen málokdo by jí ale asi přisuzoval veřejnou prospěšnost, a přece i to se stává. Televize Nova se už dlouho a systematicky zaměřuje na truchlivé příběhy nemocných lidí, zejména dětí, na osudy osob v nouzi, kterou si nezavinily a ze které nejsou schopny se bez pomoci druhých dostat.
Jen za posledních pár týdnů proběhly obrazovkou této televize hned tři příběhy, mající velice mnoho společného: jde v nich o bezbranné jedince, postižené úrazem či chorobou, která je dramatická, komplikovaná a hlavně velice nákladná na léčbu. Připomeňme si je:
Už delší čas nám Nova připomíná život dvacetiletého Davida trpícího takzvanou nemocí motýlích křídel. Jeho léčba vyžaduje mimo jiné značné množství velkoplošných náplastí. Zdravotní pojišťovna však hradila pouze náplasti o formátu 10x10 cm. Po roce televizní masáže a, nebojme se to říci, i citového vydírání došlo k pokroku – nyní má David k dispozici náplasti 12x12 cm. To je tedy pokrok, jehož výsledkem jsou desetitisícové položky na další zdravotnický materiál z kapes Davidovy rodiny, skládající se, jak jinak, ze samých poplatníků povinného veřejného zdravotního pojištění.
Příběh druhý. Roční Lucinka se narodila s velmi vážnými zdravotními problémy, dětskou mozkovou obrnou a nemocnými ledvinami. Její léčba podle odhadů má stát zhruba 100 tisíc korun. Rodina vyhlašuje přes obrazovku sbírku mezi občany, sbírají prý dokonce víčka od pet lahví, neboť se dají zpeněžit a peníze pak užít na léčbu. Tedy na tu léčbu, kterou odmítá hradit zdravotní pojišťovna.
A do třetice třináctiletá Ester. Po těžké havárii, kterou nezavinila, má dlouhodobé zdravotní následky. Měla poraněný mozek, nyní se rehabilituje, de facto se všechno učí znovu, chodit, zaopatřit své potřeby, vrátit se do života. Není to, navzdory vážnému stavu, vyloučené, ale vyžaduje to speciální rehabilitační kůry v ceně 150 tisíc korun, a to hned nejméně tři. Tyto kůry – jaké překvapení – pojišťovna nehradí.
A teď si udělejme střih jak ve filmu. Otevřme si veřejně dostupný dokument, výroční zprávu Všeobecné zdravotní pojišťovny za rok 2011, a čtěme. Čísla, která tu vidíme, jsou vskutku opulentní. Jen v položce základní fond zdravotního pojištění činily příjmy VZP za daný rok 144 miliardy korun, výdaje 145 miliard. Ale pozor: z toho na skutečné zdravotní pojištění jen 140 miliard. Zbylých čtyři až pět miliard se rozplynulo zřejmě v palácích a limuzínách, které tato státem dozorovaná pojišťovna patrně nezbytně nutně potřebuje k výkonu své existence. Je asi zbytečné připomínat, že ve správní i dozorčí radě VZP nacházíme řadu velice známých jmen poslanců a politiků současných i bývalých. Jejich odměny jsou patrně rovněž skryty v těch pěti miliardách nevydaných za zdravotní péči.
Ale ještě trochu jiná čísla. Rok 2011 začínala VZP se zůstatkem 10 miliard. To jsou asi peníze, které zbyly po skvělém hospodaření let předchozích. Na konci roku 2011 však na kontě pojišťovny zůstalo jen 5,5 miliardy. Tedy o 4,5 miliardy méně. Kde jsou tyto peníze? Těžko říci. Rozhodně však víme, kde nejsou. V účtech za léčbu všech Lucinek, Ester a Davidů, co jich po republice je a kteří se nedoprosili u pojišťovny toho nejzákladnějšího, totiž pomoci v nouzi, kterou si nezpůsobili.
V takto nastavené trojčlence se nelze nezeptat: k čemu tedy ty pojišťovny máme? Jestliže pár desítek či stovek tisíc schází, ale miliardy přebývají, pak je odpověď nasnadě: pro kšeft. Jenomže kšeft jednotlivce, nikoli zisk pro celou společnost. Ta společnost totiž očekává zisk v podobě pomoci, ne v podobě ušetřených peněz někde na vzdálených účtech, natož soukromých.
Jistě, bulvární média mají sklon události nafukovat, zesilovat jejich emoční působení, zjednodušovat a stavět věci černobíle. Jenomže tady je to zřejmě nutné. Protože tento příběh prostě černobílý je. Na jedné straně je zdraví občanů, kteří si celý život platí zdravotní pojištění – a na druhé straně kasička, do níž ty jejich povinné platby padají, ale odkud je nemohou vytáhnout ven, když je skutečně potřebují. Sám systém, kdy nějaký úředník na ministerstvu či pojišťovně posuzuje, zda ten či onen pacient je na tom opravdu až tak špatně, že jej tedy obdarujeme ze společného krajíce, na který předtím po celý čas přispíval, je nehorázný a nemravný. Zdraví se totiž nedá koupit. Jenomže to je teze, která se nehodí do hokynářské filosofie naší politické elity, která si nevidí za okraj svých peněženek. Pak se tedy nabízí druhá otázka: k čemu pak potřebujeme takové politické elity, nejsou-li mocny ani tak elementární lidské empatie? Na to si odpověz každý sám.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6