MAREK ANTOŠ: Pohled na páteční hlasování sněmovny
Řada lidí se mne ptá, co si myslím o dění ve Sněmovně. Takže poté, co jsem se trochu zorientoval v přesných faktech, si tu ještě dovolím pár méně přesných úvah.
Z autorova Facebooku |
Obstrukce opozice není v Poslanecké sněmovně nic výjimečného. Výjimečné není ani to, že ji vládní většina zlomí nástroji na hraně jednacího řádu, nebo dokonce za ní; viděli jsme to opakovaně, například u důchodových novel za minulé vlády. Výjimečné je něco jiného: tentokrát většina obstrukci zlomila dřív, než s ní opozice vůbec začala. Nešlo tedy o akci a reakci, ani o hrubou záplatu na hrubý pytel. Šlo o preventivní úder.
Jednací řád je od 15. září o něco sešněrovanější než v minulosti. Novela dala zákonnou oporu postupu, který se úspěšně používal už dříve, tehdy ovšem v rozporu se zákonem. Zároveň ho ale svázala podmínkami: „Usnese-li se Sněmovna, že o návrzích, o kterých se rozhoduje po skončení rozpravy, bude hlasováno ve stanoveném čase, ukončí předsedající rozpravu (…) bez ohledu na to, zda jsou do rozpravy přihlášeni ještě další řečníci; takový postup je možný jen ve zcela výjimečných případech za podmínky, že poslanci měli dostatek času seznámit se s obsahem předloženého návrhu zákona (…), posoudit je, zaujmout k nim stanovisko a v rozpravě se k nim dostatečně vyjádřit.“ (§ 66 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny)
O tom, zda byly tyto podmínky naplněny, lze vést spor. Mám za to, že spíše ne, a že tedy šlo o porušení zákona o jednacím řádu. Dovozuji to z kumulace důvodů, vidím ale i protiargumenty.
Zaprvé, moment překvapení. Podle programu, s nímž opozice do pátku vstupovala a který ráno sám ohlásil předseda Sněmovny, se tento bod vůbec neměl projednávat. Předřadit jej hlasováním na začátku jednacího dne zákon umožňuje. Zjevně ale šlo o tah, který měl opozici zaskočit a zúžit jí prostor k přípravě. Na druhou stranu návrh zákona leží ve Sněmovně od června, takže času seznámit se s ním měla opozice nepochybně dost.
Zadruhé, načasování. Návrh na pevný čas hlasování předložil Tomio Okamura na závěr svého vystoupení jako vůbec první řečník v rozpravě, spolu s návrhem na omezení řečnické doby. V tu chvíli ještě nemohlo být jasné, zda opozice bude obstruovat a zda je vůbec co lámat. Za zcela výjimečný případ to proto nepovažuji. Připouštím ovšem, že opozice o svém záměru nenechávala nikoho na pochybách. Svědčí o tom dopolední slova Marka Bendy, že „dneska se neudělá vůbec nic“, i série na sebe navazujících přestávek na jednání klubů, o které opozice odpoledne požádala. Jenže obojí bylo reakcí na překvapivé předřazení bodu. Benda své varování formuloval podmíněně: „pokud náhodou takový bod projde“. Koalice tak jako důvod k preventivnímu úderu použila hrozící obstrukci, kterou však současně sama provokovala.
A zatřetí, rozsah rozpravy. V době hlasování o pevném čase bylo do rozpravy přihlášeno 65 poslanců. I při omezení řečnické doby na deset minut by jejich vystoupení zabrala bezmála jedenáct hodin, tedy víc, než kolik měla trvat celá rozprava. A to ještě nepočítám vystoupení s přednostním právem a faktické poznámky, které mají přednost. Už v okamžiku přijetí usnesení tedy bylo zřejmé, že se drtivá většina přihlášených ke slovu nedostane. Což se potvrdilo.
Lze namítnout, že zákon s takovou situací výslovně počítá, jinak by ukončení rozpravy „bez ohledu na přihlášené řečníky“ nemělo smysl. Lze také namítnout, že devět hodin není pro první čtení málo, zvlášť když jejich podstatnou část vyplnily přednostní vystoupení a faktické poznámky samotné opozice. Jenže devět hodin není jako devět hodin. Jde o zásadní téma, o čemž svědčí i spontánní demonstrace, která se v pátek sešla před Sněmovnou a vydržela až do ranního hlasování. U takové věci je legitimní žádat důstojnou rozpravu, kterou může veřejnost sledovat, a nikoli začít v sedm večer a jet do pěti do rána.
Samostatnou kapitolou jsou přestávky. To, že vládní většina odmítla opozici poskytnout přestávky na poradu klubu, považuji za porušení snad vůbec nejpevnější parlamentní zvyklosti. Protizákonné to ale nebylo. Jednací řád výslovně stanoví, že „předseda poslaneckého klubu a předsedající mohou navrhnout přerušení schůze Sněmovny. O takovém návrhu rozhodne Sněmovna bez rozpravy“ (§ 54 odst. 9). Sněmovna tedy postupovala přesně podle zákona. V posledních desetiletích se tak ovšem stalo jen v jednotkách případů a pokaždé to vyvolalo tak negativní ohlas, že předsedající od toho raději rychle ustoupili. Pro zákonnost to tedy rozhodující není, pro posouzení ústavnosti to ale význam mít může.
A právě tuhle nejzajímavější otázku jsem si nechal na konec, protože na ni mám jen velmi nezajímavou odpověď: může to být důvod, aby Ústavní soud takto přijatý zákon zrušil? Dokážu říct jen jediné: to sice nevím, ale nevím to kvalifikovaně.?? Judikatura Ústavního soudu k legislativnímu procesu je relativně bohatá a řekl nám v ní už leccos. Zároveň je velmi rozkolísaná, takže nám doopravdy řekl leccos. Dá se z ní ale vyvodit, že pouhá protizákonnost, došlo-li k ní vůbec, Ústavní soud nezajímá. Opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli zákonnosti. Vada legislativního procesu proto musí být tak hrubá, aby zasáhla až do ústavních hodnot.
V předchozích případech byl Ústavní soud zdrženlivý. Tentokrát ale vidím kumulaci zásahů: vládní většina postupovala překvapivě, porušila parlamentní zvyklost a proti obstrukci zasáhla preventivně, nikoli až v jejím průběhu. A právě to poslední může být rozhodující. Podle dosavadní judikatury je totiž pevné hlasování přiměřené tehdy, „pokud by bez jeho nasazení Poslanecká sněmovna nebyla kvůli obstrukci schopna daný návrh schválit“ (Pl. ÚS 47/23). To se po jediném projevu v rozpravě prokazuje velmi těžko.
V každém případě je na všechno ještě brzy. Nehlasovalo se o přijetí zákona, proběhlo teprve první čtení. Následovat budou ještě dvě další. Pak bude schválený návrh pokračovat do Senátu. Pokud ho Senát zamítne nebo vrátí, případně pokud ho následně vrátí prezident republiky, bude o něm Sněmovna hlasovat ještě jednou či dvakrát. Teprve až bude zákon definitivně přijat a vyhlášen ve Sbírce zákonů, přijde chvíle, kdy bude možné obrátit se na Ústavní soud. A ten podle mne nebude izolovaně posuzovat jen první čtení, které máme za sebou, ale celý průběh projednávání.
Autor vede katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy