New York, 24. února 2026

Paní předsedající, Excelence, dámy a pánové,

už čtyři roky zde slýcháme různé obměny téhož. Nepřišel jsem dnes opakovat známé fráze.

O Ukrajině a o její situaci po ruském útoku před čtyřmi lety už bylo řečeno mnohé.

Dovolte mi proto dnes nabídnout jiný pohled:

Nemluvit o válce. Ale mluvit o čase.

Nemluvit o Ukrajině, ale mluvit k Rusku.

Jsem ministrem zahraničí, a proto bych se rád obrátil na ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, přestože vím, že zde osobně není přítomen. Snad se k němu tato slova dostanou.

Pane ministře Lavrove, obracím se na vás dnes nikoli především jako na protivníka. Obracím se na vás jako na člověka, který velmi dobře ví, že žádná velmoc nemůže vyhrát válku proti realitě.

Dočasně můžete kontrolovat území. Dočasně můžete ovládat narativ. Můžete vytvářet a řídit propagandu. Ale nemůžete ovládnout čas.

A čas vždy odhalí, kdo mluvil o bezpečnosti — a kdo ji rozkládal.

Otázkou dnes není, zda má Rusko bezpečnostní obavy, které už čtyři roky používáte k ospravedlnění bezprecedentní agrese proti Ukrajině.

Moje otázka zní: proč mají být odpovědí na tyto údajné obavy drony a dělostřelectvo?

Obavy mohou být legitimní. Invaze však nikdy. Rakety nejsou argument. Vaše rakety považuji za fyzické přiznání vlastního selhání.

Pane ministře,

síla globální mocnosti nespočívá ve schopnosti začít válku. Největší síla spočívá ve schopnosti ji ukončit.

Po čtyřech letech by svět rád slyšel jednoduché odpovědi:

Jak vypadá vaše vítězství? Kolik zničených měst je dost? Kolik zmařených životů je dost?

Protože pokud vítězství nemá jasný konec, pak to není strategie. Je to cynický autopilot.

Bezpečnost se neměří velikostí okupovaného území. A tak se nyní zcela vážně ptám:

Je dnes Rusko bezpečnější než před čtyřmi lety? Má více partnerů? Více stability? Více důvěry?

Pokud je pravdivá odpověď záporná — a ona skutečně záporná je — pak je legitimní se ptát, zda zvolená cesta skutečně vede k větší bezpečnosti vaší země.

Války nekončí pouhým tahem pera. Končí otázkou: Proč?

A jednoho dne na tuto otázku nebude odpovídat Ukrajina. Bude odpovídat Rusko.

Rusko, jehož hrdinové kdysi bojovali bok po boku s evropskými národy proti nacismu. Dnes však na jejich památku dopadá stín nové války.

Pane Lavrove,

velké národy dokážou přežít porážku. Nedokážou však přežít strategii, která nemá konec.

Můžete zabrat území, ale nemůžete zabrat budoucnost.

Historie je plná mocností, které věřily, že čas stojí na jejich straně. Ve skutečnosti vždy pracoval proti nim.

Každá válka začíná plánem. Ten váš dnes přežívá jen proto, že nemáte odvahu přiznat, že selhal.

Uplynuly čtyři roky a čas se krátí. Nastal čas tuto válku konečně zastavit.

Dovolte mi závěrem poděkovat Ukrajině za předložení návrhu rezoluce tomuto shromáždění. Česká republika bude hlasovat pro přijetí této rezoluce a rád bych vás všechny požádal, abyste učinili totéž.

Děkuji vám.