Buď lžou a nevědí to, nebo vědí, a přesto lžou. V obou případech by ti, kteří lžou tak neuvěřitelně, že by se za to nemusela stydět komunistická moskevská Pravda, ale ani nacistický berlínský Völkischer Beobachter, měli být vypráskani z novinářských míst. Zasloužili by zahnat do skutečné práce.

Totéž platí o převážné většině politiků, či spíše politikářů.

Ovšem ti, kteří jim věří, a proto ani neceknou hubou, když přicházejí pod záminkou neexistující pandemie o základní lidská práva, by zasloužili vypráskat také.

Řekněme si to otevřeně: pod záminkou péče o zdraví obyvatelstva se nás naše vlády všech úrovní snaží zahnat do dob, kdy jsme za jedinou možnost přežití měli zásadu, že máme držet hubu a krok.

Nečiní tak vždycky všichni. Koloval kdysi žertík o bývalém jugoslávském partyzánovi, kterak, sedě u vínka s nějakým českým občanem, mu nadšeně vyprávěl, jak za války chodili vyhazovat do povětří německé vlaky i s vojáky, jak ničili německá spojovací zařízení, jak dávali německému nepříteli zabrat. Čech ho s upřímným zájmem vyslechl, a pak pokýval smutně hlavou: “No tak to vidíš, a tohle všechno jsme my měli zakázaný.”

Dnes už se kvůli tomu začínají čertit Američané: jejich president Donald Trump oprávněně předal řízení místních záležitostí do místních rukou, místní ruce vzápětí začaly trpět záchvaty megalomanie, že konečně mohou začít předvádět, kdo je tady pánem, a místní obyvatelstvo, vědomo si, že pánem je tady ono, neboť ono papalášům platí jejich mzdy, se vzbouřilo.

Ovšem americká tradice, kterou nedokázaly zničit ani hordy levicových politiků a novinářů, kteří si z důvodů známých jen jim říkají Demokraté, má jednoho společného jmenovatele: Vládo, však víš, kam mi můžeš a co. Já odpovídám sám za sebe a když to udělám dobře, budu mít lepší život, a když se mi to nepovede, inu, zítra je taky den, zkusíme to znova.

Jen těm, kteří, podobni pštrosům, strkají hlavy do písku, není dnes známo, že letošní rozšířenější výskyt koronaviru pod označením Covid-19 není žádnou pandemií a že ten virus nezpůsobuje větší nebezpečí než vlny chřipek předchozích let.

Tady je důležité připomenout jedno: nevědomost hříchu činí. Na rozdíl od opačného tvrzení, přijatého hlavně mezi těmi, kteří mají rádi alibi.

Pro tuto chvíli je lhostejno, odkud ten virus pochází (z Číny, to víme všichni, aniž bychom podléhali myšlenkovým proudům o spiknutích), stejně jako není třeba rozebírat, proč Světová zdravotnická organizace (WHO) dnes tančí podle čínské píšťalky.

Není ale lhostejno, že tady někdo má neukojitelnou touhu, aby se obyvatelstvo podělávalo strachy a aby z tohoto strachu pokorně kývalo, že ano, že nebude chodit do práce či do školy, že nebude nakupovat, chodit do divadel, na koncerty, sportovní utkání všech druhů, že prostě zůstane doma, a že i doma bude chodit jedině s rouškou na hubě, dýchacím přístrojem čínské výroby po ruce, a když bude zapotřebí přebalit plačící miminko, udrží od něj vzdálenost zvíci alespoň dvou metrů.

Je v podstatě pozoruhodné, pakliže ne obdivuhodné, jak nejrůznější více nebo méně levicové spolky dovedou využít jakékoliv skulinky, jenom aby dokázaly, že to sice projely ve volbách na celé čáře, ale že na jejich slova dojde a občané se budou bát třeba jen pípnout v obavě, aby se na ně nesesypala horda rozhořčených zastánců hesla, že stát jsou oni a že stát ví nejlépe, co je pro vás, vy bando nemytých, dobré.

A tou nejlépe zneužitelnou skulinkou se stal strach. Je to vlastně strach z něčeho tajuplného, co se člověku v bezdechém vyprávění popisuje jako věc neznámá, zdraví, ba i životu nebezpečná, kromě toho, že máme dělat, co nás učily maminky (mýt si ruce) a co po nás chtějí mravokárci (nelézt po lidech, které máme rádi, jako kdybychom je chtěli samou láskou na místě sežrat).

Ostatně tenhle strach nejpřesněji vysvětlil český básník Jiří Suchý ve svém poučném projevu ve hře Jonáš a doktor Matrace.

Podle se nám lže do očí i do uší jenom proto, abychom nezačali klást zbytečné otázky. Každodenní zpravodajství hovoří o přecpaných nemocnicích (někteří z jejich zaměstnanců nakonec seberou dost odvahy, aby řekli, jak to je doopravdy, ale z obav o živobytí si nechají rozmazat obličej a elektronicky pozměnit hlas).

Každodenní zpravodajství hovoří o spoustách mrtvol odvážených z nemocnic (třeba v New Yorku) v plastických pytlích někam co nejdál za město (a současné rádoby novináře ani nenapadne se jít podívat, jak to je doopravdy).

Každodenní zpravodajství papouškuje čísla o nových onemocněních a úmrtích, aniž zkusilo alespoň jednou ta čísla nejen nezávisle ověřit, ale (to hlavně) poměřit se statistikami předchozích let. To bychom od dnešních novinářských nevzdělanců chtěli hodně, kdybychom předpokládali, že budou znát základní pravidla statistik i novinářství (čísla mimo souvislost jsou zbytečným mrháním místa a času).

A proto držíme huby a nevadí nám, že vlády prosazují nové zákony, které by tvrdě trestaly všechny, kdo o současné situaci neříkají pravdu (na mysli se mají ti, kteří o současné panice pochybují, ti, kteří jdou tak daleko, že ji zpochybňují, a hlavně ti, kteří nesouhlasí s úředními opatřeními).

I kdybychom se zbláznili, až se někdy nějak stane, že vláda a sdělovací prostředky odtroubí současnou paniku (a budou se nadšeně bít v prsa a volat Me, Tarzan), jedno je jasné už teď: Ten, kdo si myslí, že vzápětí dostane zpět všechna práva, která mu byla v rámci ochrany jeho samotného zabavena, může začít myslet znovu.

Pro srovnání: Kolik omezení nastolených po úterku 11. září 2001 vládní úřady celého světa odvolaly? To byla řečnická otázka.

Můžeme věřit nejrůznějším názorům na to, proč se tak děje, kdo za tím je, jaký cíl sleduje, proč je údajných onemocnění více tady než támhle, zda je, například, povinné očkování více nebezpečné než jeho nedostatek, ale to všechno je vedlejší. Nejdůležitější je, že jsme podělaní strachem až za ušima a že jsme slepí a hluší k tomu, že z nás vzniká stádo, které šlape zcela dobrovolně na porážku.

Něco podobného se stalo v dějinách lidstva několikrát. Je vskutku pozoruhodné, avšak nikoliv obdivuhodné, že máme dodnes tu drzost si přezdívat, že jsme moudří (tak zní doslovný překlad latinského výrazu sapiens). Jsme nepoučitelní.

Přesněji řečeno: dokud se neztopoříme, dokud nevyházíme všechny ty panikáře někam hodně daleko, někam, odkud nepoznají cestu zpátky, dokud nezačneme používat zcela obyčejného selského rozumu, který nám poví, jak to je doopravdy, jsme blbí.

A to je poznání, s nímž se neusíná moc dobře. A vstává se s ním ještě hůř.

.