Podobně jako letošní připomenutí událostí 17.listopadu bylo velmi dotčeno povolební situací, a jejich letošní průběh podle mého zpochybnil dosavadní způsob jejich organizace, stejně tak vládní vyjednávání téměř zastínilo letošní Den lidských práv. Konalo se sice několik akcí, ať již vládní zmocněnkyně pro lidská práva, nebo vládního zástupce před Evropským soudem pro lidská práva. Zaznívaly zde však spíše jen obecná, mnohokráte již vyslovená hesla o lidských právech, bez významnějšího vztahu k naší současné realitě. V naprosté většině jen pochvalná slova a poklepávání si na rameno, jak je to s těmi lidskými právy u nás výborné. Dokonce prý lepší než v minulém roce. Nemyslím si to, že to je tak jednoduché…

Za největší problém v chápání lidských práv u nás považuji skutečnost, že stále častěji jakýkoliv projev lidského práva, především tedy práva na samostatné myšlení nebo svobodu projevu, je okamžitě považován za vyslovení politického názoru. Navíc ovlivněno ruskými narativy nebo zahraniční nepřátelskou propagandou. Ale tak tomu přece ve skutečnosti není.

Přetrvává pohled na společnost a lidská práva prizmatem identity menšin. A povědomí o tom, jak má vypadat občanská společnost a o tom, co by odpovídalo rozumnému uspořádání vztahů se zcela vytrácí. Občanská společnost není totožná s existencí neziskových organizací.

Všichni občané mají stejná práva a nejen ti, kteří se jich hlasitě domáhají jako menšina, vyloučená, etnická nebo segregovaná skupina, nebo ti, kteří se domnívají, že mají jiná práva než ostatní lidé jen proto, že se o jejich problém zajímají media. Dříve bychom všelijaké pochody Prague Pride by mohly být považovány jen za zábavnou kuriozitu a v klidu bychom se mohli zabývat „problémy“ těch, kteří nevědí, jaké pohlaví si zvolí. Ale dnes tomu tak již není. Nyní představitelé těchto snah jsou aktivisté, kteří realizující tzv. přímou akci, která destruktivně zasahuje do realizace práv ostatních občanů. Domáhají se realizace svých záměrů nekorektními prostředky. Skupinka osob zablokuje předem řádně ohlášený pochod lidí, ale policie raději „odkloní“ jejich pochod jinam, než by uvolnila cestu. Několik aktivistů s vlajkami vnikne na podium a místo koncertu vznikne politická demonstrace. Právo těch, kteří konají je konfrontováno s právy těch, kteří proti tomu protestují, a to vede k všeobecné nejistotě v chápání práva.

Vytváří se, na místo ochrany skutečné lidské důstojnosti, jen karikovaný obraz jakési korektnosti. Nedávno publikovaný případ odebrání titulu Miss finské representantce jen proto, že si pohybem zešikmila oči, je toho zřetelným důkazem. Označování kdečeho za rasistické, xenofobní nebo nenávistně předsudečně trestné jednání, činí z vnímání lidských práv nepřehledný konglomerát zákazů, nápadů a subjektivních hodnocení, namísto jednoznačného, a obecně akceptovatelného výkladu, a tedy i postoje.