Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Bohatí nemají nikdy dost, chudí mají obvykle ještě něco, o co je je potřeba připravit, aby se museli plazit po kolenou a prosit alespoň o střechu nad hlavou.

V čem je nebezpečí? V Zieglerovi.

Autor správně ukazuje, že přerozdělování je „parazitování“ na práci druhých. Jenže to není výmysl nějaké levice – to je přirozené lidské chování, které prostupuje každou společností a každým režimem. Lidé se odjakživa snaží získat pro sebe více, než kolik sami vytvořili, ať už silou, chytrostí, nebo prostřednictvím institucí.

Bohatství proto téměř nikdy není výsledkem nějaké mimořádně užitečné práce samotného bohatého člověka. Je především výsledkem jeho schopnosti využít nastavený ekonomický systém ve svůj prospěch – a tedy na úkor ostatních. To platí všude a vždy, bez ohledu na to, zda se společnost nazývá socialistická, kapitalistická či jinak.

Čím je někdo bohatší, tím méně je pravděpodobné, že své postavení skutečně „zaslouží“, ať už zásluhy definujeme jakkoliv. Na vrcholu pyramidy nikdy nestojí ti, kdo by se nejvíc nadřeli, ale ti, kdo dokázali přesměrovat výsledky práce druhých k vlastnímu prospěchu. Proto je iluzorní tvrdit, že bohatí si svůj majetek vydobyli poctivou dřinou, zatímco chudí jsou jen líní. Ve skutečnosti je parazitování univerzálním lidským rysem – liší se jen formy, v nichž se projevuje.

A co jste tím chtěl říct, že přerozdělování dokáže vzít bohatství lidem z vrcholu pyramidy a "podšprajcovat" její základy? Ve skutečnosti je to právě naopak - bere se všem, bohatství se dá na jednu hromadu a přednostní přístup k ní mají ti, kdo vládnou. Tolik k vertikálnímu dělení.

Je tu ale ještě dělení horizontální, kdy lidé, kteří jsou pracovití, chytří a zruční platí daně, ze kterých žijí lidé v úplně stejném výchozím postavení, kteří místo na práci svoje schopnosti zaměřili na získávání peněz ze "státního", ať už to jsou dávky nebo dotace.

A třetí rovina je majetková - rodina, která se svůj nemovitý majetek vybudovala, starala se o něj a rozmnožovala ho, je zdaněna, aby měli z čeho žít ti, pro které rodina znamená omezení osobní svobody, nepohodlí vyplývající se soužitím s jinými generacemi a "zbytečnou" každodenní práci.

Ano, stát je způsob, jak parazitovat na ostatních - ale úspěšný je jen když to parazitování dokáže udržet na uzdě.

Zieglere, tyhle kecy a pravicové mantry fungovaly možná ještě tak pět let po hadráku. Pak už lidé definitivně poznali, že je za tím jen lež a prohnanost "pravičáků" a "novodobých kapitalistů". Dneska je to jen k smíchu, i s tebou.

Pořád mi neleze do hlavy to, že třeba Čínská lidová republika, pod vedením komunistické strany, nastavila koncem minulého století svůj systém tak, že je "továrnou světa", že předbíhá ekonomicky USA, že celý svět je plný čínských turistů, kteří se normálně vracejí domů zpět, a tak vůbec.

Nějak mi to s prezentovaným Zieglerismem neštymuje.

No a já už léta dumám nad tím, že v dobách mého mládí byla třeba Itálie, nebo Francie pod vládou kumunistů imperialistickým a buržoaznim zlem.

Typický současný příklad toku peněz ze státní kasy do kapes bohatých je přes dávky v bydlení.

Pozor - to není ze státních peněz, to je z daní čili z peněz odebraných lidem.

Hlavní problém vidím v tom, že se bere všem, ale dává jen některým.

Autor sesmolil typický ideologický text, podle něhož stojí na jedné straně bohatí a na druhé straně chudí. V demokraciích se jedná o velice naivní, zjednoušený až do primitivnosti, dokonce málem třídní, dovedený pohled, na realitu. Přitom autor snad ví, že třídní boj je u nás zákonem zakázán.

ja osobne nerad podporujem lenivce a blbce !!

To je snad jejich problem !!

Typickou ukázkou, jak se dostat k majetku všech byla Velká privatizace. Rozdával se vyvoleným gratis. Teď se tihle vyvolení buší do prsou, jak se těžkou prací, tvořivosti, pílí museli ke svému majetku dopracovat. Holt jednoduše věci vidí ideologie, viz text autora, kdežto strom života vypadá zcela jinak.

Zieglere a vy jste pracovitý nebo nepracovitý?

Největší nebezpečí je ve Špatných lidech (doc. Koukolík) jež se institucují a nejen v institucích států přímo houfují. A tyto, hlavně odborné komory, spolky a sdružení nejsou příliš aktivní v jejich eliminaci.

Skutečné nebezpečí není ve „špatných lidech“, ale v tom, že instituce samy o sobě přitahují lidi, kteří touží po moci. Kdo se dostane k možnosti rozhodovat, ten logicky rozhoduje ve svůj prospěch, často na úkor ostatních. A právě proto se špatní lidé v institucích nejen objevují, ale mají tam tendenci se „houfovat“ – posilují jeden druhého a vytvářejí mocenské sítě.

Odborné komory, spolky a sdružení by měly fungovat jako protiváha, která tento mechanismus naruší. Jenže většinou se stanou součástí stejného systému: místo aby eliminovaly mocenské parazity, začnou samy bojovat o svůj podíl na moci a výhodách. Výsledek je, že instituce, které měly chránit veřejný zájem, se mění v kluby sebestředných aktérů.

Není to problém „špatných lidí“, ale samotné logiky moci: jakmile vznikne prostor, kde se dá rozhodovat, okamžitě se kolem něj začnou soustřeďovat ti, kdo v rozhodování vidí příležitost k vlastnímu obohacení.