Potřebujeme americké stíhačky F-35, nebo ne? Ta otázka teď zaplňuje úvahy politiků, vojáků, národohospodářů i médií. Odpovědi vyznívají podle toho, komu se otázka klade.

Vojáci a jim blízcí politici by měli automaticky říkat „ano“. Byli by hloupí a neambiciózní, kdyby nechtěli nejmodernější techniku na světě. Od ekonomů a jim blízkých politiků se spíše očekává „ne“ či aspoň „ano, ale“.

Nejde jen o to, že špičkový stroj – nejsofistikovanější, nejlepší, nejmodernější, jak říká ministryně obrany Jana Černochová – stojí ukrutné peníze. Chceme-li dvě letky, tedy 24 letounů místo dosavadních 14 gripenů, může samotný nákup vyjít na 75 miliard korun. Připočteme-li drahý provoz (hodina letu za milion) a další nezbytné investice (úprava letišť), dostáváme se k ceně, za jakou lze postavit jadernou elektrárnu.

Z těch argumentů plyne zatím jen jeden závěr. O tak zásadní akvizici nemohou rozhodovat sami vojáci, ale ani sami ekonomové. Máme před sebou váhy a na jejich misky se začínají klást argumenty „pro“ a „proti“. Teprve uvidíme, kam se váhy nakonec přikloní.

Jenže to má háčky. O nákupu zbraní a modernizaci armády nyní rozhoduje více zemí. A čím více zákazníků o nákupu uvažuje, nebo se už dokonce řadí do fronty, tím více může stoupnout cena. Takže se raději rozhodnout rychle. Před dvěma lety, když farmaceutické firmy teprve vyvíjely vakcíny na covid, je Izrael nakoupil už předem. Risk? Ano, ale vyšel. Víte-li, že jeden den lockdownu přijde stát na miliardu dolarů, považujete to za výhodnou investici, která pomohla lockdowny zkrátit.

V perspektivě uvažuje i náčelník generálního štábu Karel Řehka. Ano, je to drahá investice, ale vydrží na desítky let. Ta optika přesahuje válku na Ukrajině. Kyjevu jde o rychlé dodávky těžkých zbraní (houfnice, raketomety), které potřebuje získat v horizontu týdnů či měsíců. Ale nadzvukové stíhačky jsou jiná liga. I kdyby Praha na nákup F-35 kývla už dnes, potrvá možná pět let, než stroje dorazí, letiště se upraví a piloti absolvují kurzy v USA, aby tu sofistikovanou techniku zvládli.

Akvizice tohoto typu má i své společenské rozměry. Před lety je zdůrazňoval velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Zdůrazňoval, že nejde o samotné elektrárny, ale i o to, aby si stát udržel tým zkušených lidí schopných tuto technologii ovládat. Cosi podobného platilo před dvaceti lety, když se rozhodovalo o pronájmu stíhaček gripen. Česko, tehdy čerstvý člen NATO, je nepotřebovalo primárně proto, aby se bránilo přímé hrozbě. Do značné míry i proto, aby se udrželo v elitním klubu zemí, které si pěstují týmy lidí schopných zvládat špičkové vojenské technologie.

Ale při vší úctě ke gripenům, dnes je symbolem špičkové vojenské technologie stíhačka F-35. Pokud si je pořídíme, pokud budeme mít tým pilotů schopných je ovládat a předávat své zkušenosti dál, pokud budeme mít letiště schopná tyto stroje přijímat (evropské země si jich objednávají stovky kusů), získáme legitimaci do klubu elitních zemí, na které je spolehnutí a lze s nimi plně počítat.

I toto je argument, který hraje roli při rozhodování o budoucnosti nadzvukového letectva.