Veřejná debata se každý den točí kolem výroků politiků, osobních sporů a mediálních kauz. To je pochopitelné – konflikty přitahují pozornost. Jenže právě tato „pěna dní“ často zakrývá proces, který má pro budoucnost České republiky mnohem větší význam: legislativu.

Za prvních šest měsíců vlády Andreje Babiše prošly Poslaneckou sněmovnou desítky klíčových zákonů formou poslaneckých návrhů. Tento postup je sice zcela legální, ale ve většině případů obchází standardní meziresortní připomínkové řízení, kde návrhy posuzují odborníci, profesní komory, samosprávy i další instituce. Právě tam se běžně odhalují chyby, rozpory nebo možné střety zájmů.

Poslanecké návrhy využívala i předchozí vláda Petra Fialy. Rozdíl je však patrný v rozsahu i významu předkládaných norem. Zatímco za celé čtyři roky Fialovy vlády bylo tímto způsobem přijato přibližně dvacet zákonů, během prvního půlroku současné vlády dorazily do Sněmovny desítky návrhů, z nichž mnohé zásadně mění fungování státu.

Když se na ně podíváme jednotlivě, téměř každý má své racionální vysvětlení. Teprve při pohledu na celek se začíná objevovat společný vzorec.

Novela stavebního zákona centralizuje rozhodování, mění fungování stavebních úřadů a dočasně zvýhodňuje velké developerské projekty označené za stavby ve veřejném zájmu. Kritici upozorňují na oslabení některých kontrolních mechanismů i ochrany památkových rezervací. Zároveň nelze přehlédnout, že společnosti Imoba a Hartenberg z portfolia Andreje Babiše samy dlouhodobě působí v developerském byznysu.

Nový zákon o státních zaměstnancích ruší dosavadní služební režim a přibližuje státní správu běžnému pracovnímu právu. Vláda argumentuje větší flexibilitou a úsporami. Opozice, odbory i část odborné veřejnosti ale varují, že se tím oslabuje nezávislost úředníků a zvyšuje prostor pro politické tlaky při rozhodování.

Velkou pozornost budí novela zákona o střetu zájmů. Ta omezuje zákaz čerpání dotací pouze na resort, který daný člen vlády přímo řídí, vyjímá nárokové zemědělské dotace a výrazně zkracuje dobu, po kterou lze zpětně vymáhat neoprávněně vyplacené prostředky. Kritici upozorňují, že právě tato kombinace může mít zásadní dopad na dlouhodobé spory kolem Agrofertu.

Další návrh ruší nominační zákon, který měl od roku 2019 zajišťovat transparentnější obsazování vedení státních podniků. Vláda tvrdí, že transparentnost zachová vlastními pravidly. Opozice varuje před návratem politických trafik právě ve chvíli, kdy dochází k rozsáhlým personálním změnám ve vedení České pošty, ČEZ, Lesů ČR, MERO, ČEPS, Českých drah a dalších strategických společností.

Diskusi vyvolává také návrh zákona o ekonomické ochraně státu. Česká advokátní komora upozorňuje, že některé pravomoci Finančního analytického úřadu výrazně přesahují evropské požadavky a mohou představovat zásah do nezávislosti advokacie i základních principů právního státu.

A připravovaný zákon o předkupním právu na zemědělskou půdu? Oficiálně má chránit českou půdu před spekulacemi. Jenže data ukazují, že zahraniční vlastníci představují jen zanedbatelnou část trhu. Největším nájemcem půdy v České republice je naopak Agrofert. Kritici proto upozorňují, že navrhovaná úprava může nejvíce prospět právě velkým agroholdingům.

Každý z těchto zákonů lze obhajovat samostatně. Dohromady ale vytvářejí obraz, který už nelze přehlížet.

Opakuje se stejný mechanismus: omezení odborné oponentury, oslabování nezávislých kontrolních institucí, centralizace rozhodování a legislativní změny, které se opakovaně protínají se zájmy premiéra a jeho podnikatelského impéria.

Demokracie se obvykle nepromění jedním dramatickým okamžikem.

Mění se postupně. Jedním paragrafem. Jedním zákonem. Jedním hlasováním.

A právě proto bychom měli věnovat mnohem větší pozornost tomu, co se skutečně odehrává ve Sněmovně – i když to není tak hlasité jako každodenní politické divadlo.