Jak reálně dopadne politický cirkus zvaný „Sudetoněmecký sjezd v Brně“ ke konci května 2026 dnes není jasné. V zásadě jsou možné jen dva scénáře:
Sjezd proběhne v klidu, až na nějaké malé šťouchance a protidemonstrace, představitelé sudetských Němců Bavorska a Spolkové republiky Německo přednesou své „přátelské projevy“, v kterých zdůrazní jako mírovou a údajně nebývalou a nikde jinde ve světě neexistující akci. A budou mávat jako politickou fanglí transparentem s nápisem „brněnský pochod smrti“. To sice nebyla věc, kterou bychom se měli jako Češi chlubit, ale o to Němcům nejde. Protože to nebyl žádný pochod smrti, ty v té době po celém okupovaném území pořádali Němci. A jak říká Timothy Snyder v knize „Krvavé země“, nejde prostě Němce v té době oddělit od nacistů. Neb platilo: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“. Jde jim o to mediálním tlakem překrýt to, že Němci sami zorganizovali tisíce skutečných transportů, pochodů smrti. A ti mrtví z Pohořelic, kteří nešli na žádný skutečný „pochod smrti“, byli vyhnáni z Brna za činy brněnských Němců za protektorátu a měli skončit v Rakousku. Za to, že se jich velká část do Rakouska nedostala, za to mohou hlavně rakouské úřady a tehdejší rakouský předseda vlády, který zabránil cca 10 000 vyhnaným Němcům z Brna překročit hranice. Dalších cca 10 000 přešlo u Mikulova a na přesunu těchto brněnských Němců participovali jak české úřady, tak také vojenské jednotky Rudé armády a Rumunské armády, které dokonce ze svých zásob tyto vyhnance zásobovali. Všechno to žvanění má překrýt skutečnost, že na Němci zorganizovaných pochodech a transportech smrti zemřelo tisíce zajatců a vězňů nacismu. Odborné stati o tom říkají: pochodem smrti nazýváme přesuny velké části vězňů z koncentračních táborů na východních územích (hlavně z Polska, Ukrajiny, pobaltských zemí, Maďarska a Jugoslávie) do vnitrozemí Německa a tamějších koncentračních táborů. Tyto pochody, kterých byly stovky, se uskutečnily hlavně od konce roku 1944 do května 1945. Odhady uvádí, že na konci války bylo v koncentračních táborech vězněno přibližně 750 000 tisíc vězňů. O život během těchto pochodů přišlo něco mezi třetinou a polovinou, tedy mezi 250 000 a 370 000 lidmi.

Pořádání různých tzv. pochodů smíření kvůli mrtvým z Pohořelic je mimořádné „chucpe“.

Na konci války totiž pořádali Němci skutečné pochody smrti. Například ze severní Moravy k Brnu, v kterých šlo 80 000 zajatců a vězňů. (Do Brna to nestihli.) Pochody zajatců na Moravě v závěru druhé světové války byly tragické evakuační přesuny desetitisíců zubožených válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů před postupující frontou. Tyto tzv. pochody smrti probíhaly zejména v mrazivých měsících lednu a únoru 1945. Pochodovali v nich srbští, sovětští francouzští vězni.

Mrtví z Pohořelic mají tak zakrýt nacistické zločiny. Jak vypadaly následky skutečného pochodu smrti vidíte na ZDE.

Těla vězeňkyň exhumovaná z masového hrobu u koncentračního tábora Helmbrechts, 17. duben 1945. Helmbrechts byla ženská pobočka tábora Flossenbürg. Sloužil jako otrocký pracovní tábor pro zbrojní průmysl. Proslul zejména jako počátek tragického „pochodu smrti“, který v květnu 1945 skončil v západočeských Volarech.

Pochod šel po sněhu mnoho kilometrů den za dnem, některé ženy musely jít bosé, či nocovat venku na sněhu bez přikrývky či podložky. Po každém přenocování zůstávalo ráno na zemi mnoho mrtvých žen.

Sudetští Němci v Brně chtějí ukázat Čechy jako zločince a barbary. Přitom se například úzkostlivě vyhýbají jak sudetští Němci, tak jejich podporovatelé, podobným nebo význačnějším událostem.

Vraťme se ale na Moravu 1945. Tisíce lidí během pochodů zemřely vyčerpáním, nemocemi nebo byly na místě zastřeleny, když nemohly pokračovat v cestě.

Hlavní trasy vedly ze Slezska a severní Moravy (např. Opavskem přes Hradec nad Moravicí, Nový Jičín a Hranice) dále do vnitrozemí.

Další proudy se pohybovaly přes Moravu dál na západ. Například v únoru 1945 prošlo přes Litomyšlsko až 75 tisíc válečných zajatců. – podrobnosti najdete na stránkách Památníku Terezín nebo Československá obec legionářská. Po skutečných pochodech smrti zůstávali tisíce mrtvých podél cest i na místech hromadných hrobů.

Oběti pochodu smrti si museli povinně prohlédnout po válce Němci. Americký generál Dwight D. Eisenhower byl šokován nacistickými zvěrstvy. Okamžitě nařídil, aby bylo vše detailně zdokumentováno, nafoceno a natočeno na film. Předvídal popírání: Eisenhower doslova prohlásil, že jednou přijde den, kdy někdo začne tvrdit, že se tyto věci nikdy nestaly. Dnes jsme svědky toho, jak se manipuluje s dějinami a jak Landsmašaft a naši kolaboranti zamlčují hrůzy, které spáchali Němci – právě v Brně a na Moravě vůbec – a snaží se skutečnost přeřvat a manipulovat dějinami.

Oblastí Kravař na Opavsku v lednu 1945 procházel jeden z vyčerpávajících pochodů smrti vězňů evakuovaných z koncentračního tábora Osvětim. Vzhledem k extrémním mrazům, hladu a krutosti dozorců zanechala tato tragická událost na Opavsku stovky obětí, jejichž hroby a památníky jsou roztroušeny po celém regionu.

Oběti jednání nacistických vrahů, jak je zaznamenali američtí (zde Mauthausen) a sovětští vojáci jinde (Osvětim). Zdroj ZŠ Kravaře Dějiny holokaustu

O pochodu smrti žen do Mauthausenu si můžete podrobně přečíst v mé knize „Mauthausen – ďábel v líbezné krajině, Grada, Cosmopolis.

Proto se v případě Brna a brněnských Němců, (zde myšleno nacistického vedení Brna) nesmí například objevit ani jediné slovo železničních transportech z Brna před skončením druhé světové války. Materiály ale existují.

Organizaci železničního transportu smrti v roce 1945 si brněnští nacisté vyzkoušeli 23. ledna 45, kdy odvezli 893 politických brněnských vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg. Vlakový transport je z Brna vezl z Kounicových kolejí za mrazu – dle dokumentů až minus 18 °C – v otevřených vagonech. Po příjezdu transportu do koncentračního tábora Flossenbürg bylo ve vagónech nalezeno 150 mrtvých. Dalších 15 bylo na místě popraveno, 45 odesláno do koncentráku v Norimberku a 200 vězňů bylo posláno na pochod smrti do Dachau, z nichž po cestě jedna čtvrtina zemřela. Zprávy o ostatních dalších 350 vězních se naprosto ztratily.

Začněme tím, že popravy odbojářů v Brně v Kounicových kolejích pokračovaly i později, vraždění však nepokračovalo dle nacistů dost rychle. I přes to, že více než 100 uvězněných povraždili přímo v Kounicových kolejích, stále zůstávalo ve vazbě gestapa velké množství osob.

Proto byl vypraven další, poslední brněnský transport smrti viz Odkaz

Do koncentračního tábora vyjel z Kounicových kolejí v Brně dne 7. dubna 1945 na Salzburg, do KT Mauthausen. Transport nařídili a organizovali brněnští (sudetští) Němci. Akci nařídil osobně velitel brněnského gestapa (v Brně sloužilo na gestapu cca 800 sudetských Němců) SS Obersturmbannführer, vrchní vládní rada Max Rausche. Práce s organizováním se ujal jeho zástupce SS-Sturmbannführer vládní rada Otto Koslowski. Součástí transportu byla také řada vagónů, ve kterých byli převáženi rodinní příslušníci vedení brněnského gestapa, a to i s nakradeným židovským majetkem. Vězni byli vezeni v dobytčích vozech. Transport vyjel 7. dubna. V transportu bylo – neví se to přesně, téměř 250 lidí. Při příjezdu do koncentračního tábora jeho velitel příslušník brněnského gestapa v hodnosti SS-Oberscharführer Jan Baar požadoval zavraždění všech vězňů z Brna v plynové komoře. Což velitel koncentračního tábora Mauthausen Franz Ziereis odmítl. Brněnský Němec a velitel transportu telefonicky obvolal ještě fungující velitele centrály gestapa a donutil velitele KT Mauthausenu všechny vězně usmrtit plynem. Před odchodem do plynové komory se velitel transportu smrti zeptal, zda je mezi přítomnými někdo, kdo není Čech, respektive Moravák. Přihlásil se jediný člověk, že je z Vídně, a toho tedy nezavraždili. Ten po osvobození koncentráku podal o celém dění svědectví.
Takže o sudetoněmeckých dnech v Brně se má vlastně z historické paměti vymazat naprosto všechno, co brněnští nacisté dělali, včetně 500 odsouzených do koncentráků a z velké části povražděných pracovníků Zbrojovky Brno, včetně toho, že z Brna bylo vypraveno celkem 12 transportních vlaků s židy, které odvezly celkem 10 080 osob. Konce války se dočkalo 841 z nich. Transporty měly následující písmenná označení: F, G, K, U, Ac, Ad, Ae, Af, Ah, Ai, Aaa, Dg.

To vše má zakrýt falešný divadelní spektákl, v kterém o mrtvé z Pohořelic vůbec nejde. Kdyby tehdy z Brna vyhnané Němce rakouské úřady pustily do Rakouska, prakticky nikdo by při tomto pochodu nezemřel. Ostatně polovina z těchto vyhnaných Němců, tedy 10 000, přešla mimo Pohořelice do Rakouska bez problémů, což je další fakt, který se snaží potomci nacismu zakrývat. Základem je to, že před celou Evropou budou zločinci Češi a nevinné oběti Němci.

Obávám se ale, že má už teď někdo zájem skutečně vyvolat v Brně nějaké výtržnosti. Jistě to nebudou pamětníci, ti jsou většinou mrtví, ale možná nějací jejich potomci, když uvidí sudetské Němce mávat prapory českých měst s německými nápisy a tvářit se, že jde o velikou zábavu, se budou pokoušet někomu dát pár facek. Ovšem když vidíme například to, co se podařilo zorganizovat na fotbalovém stadionu Slavie a jak dokáží zorganizovat a zmanipulovat desetitisíce lidí podivní a bůhví kým placení manipulátoři, kteří si říkají Milion chvilek pro demokracii, běhá mi mráz po zádech. Pokud se komukoliv podaří vyvolat jakékoliv šarvátky, vrátíme se v dějinách nazpět mezi roky 1933 až 1938, kdy byla celá Evropa přesvědčena, že Čechoslováci jsou zločinci, kteří týrají nevinné sudetské Němce. Když se jim to povedlo, už nebyl problém zorganizovat Mnichovskou dohodu, a nakonec Československo zlikvidovat. Co mají v plánu lidé, kteří toto vše organizují, nevím. Ale jsem přesvědčen, že to nejsou ti sudetští Němci, kteří by se v klidu po 80 letech od konce války s Čechy dohodli na tisíci věcech a žijí s nimi víceméně v míru.

Já si myslím, že v diskusi na stránkách časopisu ECHO na téma „Sudetoněmecký sjezd v Brně – příležitost nebo provokace“ (číslo 20/2026) to na adresu výsledku a dopadu tohoto spektáklu organizovaného „Meeting Brno“ řekl přesně ombudsman JUDr. Stanislav Křeček „... Není možné vymazat historii a překroutit dějiny. A to, co děláte je, jako když si dnes na školách studenti myslí, že největším bojovníkem proti komunismu byl prezident Petr Pavel...“

Celá tato brněnská akce je založena na lžích. Demokratický prezident, vystudovaný čs. agent komunistické vojenské kontrarozvědky, muž, který souhlasil s 21. srpnem 1968, pak nadšený spolupracovník americké levice, hlasitě nenávidějící Trumpa, je dnes člověk zaštiťující brněnský sjezd těch, co se už od roku 1918 a pak v roce 1938 snaží zničit Československo a dnes ČR. Ten se k nim dnes přímo lísá.

Jak napsal Petr Hampl, v seriálu studií: „Druhý pohled 13. 5. 2026“. Když chceme jinou budoucnost, potřebujeme jiné dějiny. Když se změní plány a ambice pro budoucnost, mění se také minulost. Právě tím procházíme. Minulost, v níž se Němci pokusili vyvraždit slovanská etnika, je nahrazována minulostí, v níž brutální Slované (nejhorší z nich jsou samozřejmě Rusové) napadli nebohé Němce.

A už se těší, jak se budou dívat vůdcové Landsmašaftu a němečtí funkcionáři – předseda vlády Bavorska, patrona sudetských Němců a ministra vnitra BRD na „dobytou Prahu“ z okna pražského Hradu. Zase sem přijeli „udělat pořádek“?!? Petr Pavel už je přeci pozval. Nemuseli tedy jejich příznivci jako pražští nacisté 19. března 1939 zdržet vlak s prezidentem Emilem Háchou, aby se Hitler s tou českou špínou nemusel zdržovat. Ovšem mimo jiné, pak sežrali na Hradě večeři připravenou pro Háchu. Petr Pavel jim jistě nechá jako významné státní návštěvě naservírovat na stříbře.

Pokračování po s(3jezdu Landsmanšaftu v Brně.